Film se žije, ne píše / Miro Remo

Slova v titulku tohoto textu jsem si vypůjčil ze sbírky Moucha v jantaru, z básně o ptačím letu s názvem Výše, od dnes už zesnulého básníka Františka Klišíka, hrdiny mého filmu Raději zešílet v divočině. Recitoval v ní verš: „Báseň se žije, ne píše.“ Předcházela mu zmínka o hejnu ptáků, které se zvedlo nad oblaka, do výšin. V této větě jsme se potkali.

Přemýšlím, co dál. Mám za sebou profesně úspěšné období, poznamenané tragickou událostí, odchodem Františka na onen svět. Tady na Zemi po sobě zanechávám dva projekty (Raději zešílet v divočině a Medvěd), které mě vyčerpaly fyzicky, finančně i mentálně. Jako producent vlastních filmů jsem si zvolil cestu větší tvůrčí kontroly, ale zaplatil za ni ztrátou času i energie potřebné na přípravu toho, co mělo následovat. Splácím partnerské i rodinné resty a z hlediska autorství znovu stojím na začátku. Znovu, s jistou dávkou strachu, stojím na startovní čáře.

Pragmatismus je jako mapa, kterou už nepotřebuji. Ne proto, že by byla špatná, ale proto, že některé cesty se dají objevit jen chůzí. Vášeň se nehlásí dopředu. Přichází až tehdy, když se vykročí bez jistoty, ale s otevřenýma očima. Co mě nepřekvapí nebo nenadchne, pro mě ztrácí...