Pohodlné místo / Německý filmový průmysl

Německé filmy necestují za hranice příliš často – pokud se jim to již podaří, je to obvykle v rámci festivalového okruhu, na němž režiséři Christian Petzold, Fatih Akin nebo Hans-Christian Schmid běžně prezentují svá kritikou ceněná díla. Mezinárodní cinefilové proto nemusí mít přehled o komerčnějších filmech, kterými německé produkční společnosti zásobují německá kina a které mají často velký divácký úspěch.

Hlavním důvodem je fakt, že nejúspěšnějšími německými filmy na domácí scéně bývají rozšafné a často pokleslé komedie jako Fakjů pane učiteli (Fack ju Göhte, Bora Dagtekin, 2013) nebo Kohout na víně (Kokowääh, Til Schweiger, 2011), jejichž humor se často – doslova i obrazně – ztrácí v překladu. Takové filmy jsou nicméně základem pro zdravý filmový průmysl, neboť jsou stabilně oblíbené u mladých diváků a rezistentní vůči kritice; jejich komerční úspěch neohrozí nepříznivé recenze a vykazují návštěvnost alespoň milion diváků, často však i několikanásobně vyšší.

Nebylo tomu tak vždycky. Ještě v osmdesátých letech byl německý film v obtížné pozici. Přestože tvůrci jako Wim Wenders a Volker Schlöndorff dál spolehlivě natáčeli intelektuální filmovou zábavu, neexistovala v Německu žádná střední...