Žebříčky a kritická role filmového časopisu / Editorial 97
Všechny žebříčky nejlepších filmů jsou vždycky ze své podstaty zkreslené. Někdy se vybírá jen z filmů, jež se dostaly do tuzemské distribuce. Málokdo měl možnost shlédnout alespoň soutěžní sekce na hlavních světových festivalech. A nikdo pak nevyhnutelně neviděl všechny filmy, které v daném roce vznikly. I při vědomí jejich limitů ale nepovažujeme každoroční výběry nejlepších filmů loňského roku za vyprázdněné cvičení v popularitě. Naopak je vnímáme jako součást nezaměnitelné kritické role časopisu. Orientační, erudovaný i progresivní bod v mase audiovizuální produkce, která rok od roku narůstá. Jako upozornění na filmy, jež by jinak pozornosti unikly a neměly by. Hlasující totiž dávají dohromady kolektivní, někdy harmonický, někdy kakofonický mnohohlas individuálních názorů a přinášejí dohromady díky svým profesím poměrně globální pohled.
I letos tak v prvním čísle roku 2015, s nímž Cinepur vykročil ke svému 100. vydání, otiskujeme již tradiční anketu mezi tuzemskými kritiky, dramaturgy, teoretiky či publicisty o Top 20 filmů. A vzhledem k tomu, že řada oslovených uvedla ve svých výběrech i seriály, sestavili jsme i „alternativní” žebříček televizní produkce. Na druhém místě v něm skončila detektivka Malej Quinquin, v níž Bruno Dumont převrací a rozvrací pravidla procedurální krimi do té míry, že mu pod rukama vzniká, jak píše Antonín Tesař na s. 20 „dysfunkční detektivka“.
Filmový Top 5 se pak zajímavě dělí mezi tvůrce zavedené – Tsai Ming-liang a jeho nepřekonatelná Cesta na západ – či v případě Jean-Luca Godarda (Sbohem jazyku) kinematografické instituce, a debutanty: Miroslava Slaboshpitskyho (Kmen) a Dietricha Brüggemanna (Křížová cesta). Všechny filmy spojuje osvěžující radikální forma a debutanty i téma moci instituce nad jedincem, jež je nadčasové i stále aktuálnější. Sdílí jej ostatně i snímek na vrcholu, Leviatan Andreje Zvjaginceva, jemuž se, zdá se, podařilo definitivně vystoupit zestínu Andreje Tarkovského.
Zvjagincevovu další kariéru bude zajímavé sledovat, a to nejen pro jeho umělecký vývoj, ale i vzhledem ke stále silnějšímu služebnému postavení kinematografie vůči ruskému státu. Jak poznamenává Kamila Dolotina v recenzi na Leviatana na s. 39, Rusko je jediná země, kde snímek půjde do distribuce bez sprostých slov, jež podle nového nařízení Vladimira Putina v dobré, státotvorné kinematografii nemají co dělat. Ještě zajímavější je ale fakt, že snímek vůbec vznikl a že vůbec do distribuce jde. Co přesně tohle vypovídá o situaci v ruské kultuře? Je možné, že se Zvjagincevova kariéra změní v nějaký velmi zajímavý žánr. Vzhledem k nevyzpytatelnosti ruské scény je ale zatím těžko odhadnout, jaký.