Destrukce jako princip / Rozbitá narace v české kinematografii

Fenomén „rozbité narace“ se vynořuje napříč dějinami české kinematografie a proměňuje se pod vlivem estetických trendů i společensko-ideologických podmínek. Od experimentální fragmentace němé éry vedla cesta až k modernistické kritice reality v šedesátých letech. V období normalizace se „rozpad“ vyprávění přesunul do stylizované alegorie a surrealistické antikauzality, zatímco po roce 1989 se nejčastěji projevuje v poetické subjektivitě, mozaikovitém vyprávění a reflexi paměti a traumatu.

Filmové vyprávění se za více než sto let existence kinematografie výrazně proměnilo. Po ustálení norem si s ním tvůrci mohli vědomě pohrávat, rozkládat ho a opětovně hledat jeho nové podoby i možnosti. David Bordwell chápe klasické filmové vyprávění jako systém vztahů mezi fabulí a syžetem – tedy mezi logicky a chronologicky uspořádanými událostmi a jejich prezentací publiku. Modernistický film tyto konvence narušuje, oslabuje kauzalitu, využívá otevřených konců a pracuje se subjektivní percepcí.

Jeden z postupů tohoto ohýbání vyprávění lze nazvat „rozbitou“ narací. Nejde o teoretický pojem spjatý s jediným autorem či pevnou definicí. Je to spíše analytický termín zdůrazňující narušení klasické, lineární a kauzální struktury vyprávění. Zastřešující estetickou...