Oči nezastíněné nenávistí / Hayao Miyazaki

Když Hayao Miyazaki, jeden z celosvětově nevlivnějších a nejrespektovanějších animátorů posledních desetiletí, oznámil v září 2013, že odchází takzvaně do důchodu, vzbudil velký ohlas a silné reakce jak ve světových médiích, tak v jeho široké fanouškovské komunitě. Jakmile ale opadly první emoce a vybledly bilancující články z Guardianu či New York Times, ukázalo se, že zmíněný odchod na odpočinek se týkal „jen“ celovečerní režisérské tvorby. Pokud Miyazaki nezmění své rozhodnutí (což podle řady jeho blízkých spolupracovníků není prý zase tak nemožné), je tak jeho jedenáctý autorský celovečerní film Zvedá se vítr (Kaze Tachinu – The Wind Rises, 2013) tím posledním. I přesto by byť jen částečné ukončení Miyazakiho kariéry znamenalo konec jedné éry nejen ve světě animace, ale – bez velkého přehánění – i ve světě filmu vůbec.

Jen tak si létat

Miyazakiho postavení v japonské i světové kinematografii je v mnoha ohledech unikátní. Například Princezna Mononoke (Mononoke hime, 1997) byla v roce svého uvedení nejvíce navštěvovaný film v historii japonské distribuce vůbec (překonal ji ten samý rok Titanic). Cesta do fantazie