Osmdesátkové noční můry upside down / Stranger Things
Recenze na nový osmidílný seriál Netflixu Stranger Things obvykle začínají tím, že jde o nejdiskutovanější seriálovou událost sezóny, a jedním dechem dodávají, že je to velmi překvapivé, protože cyklus bratrů Dufferových je retro inspirované dobrodružnými horory osmdesátých let. Úspěch seriálu ale nemusí být až tak šokující. Ve své zdánlivé konzervativnosti totiž příběh o partě lidí z amerického městečka bojujících proti monstru z jiné dimenze nabízí typ zábavy, který v dnešní nejen televizní produkci nemá moc obdoby.
Na první pohled je zřejmé, že Stranger Things nechtějí soutěžit s typickými sofistikovanými a komplexními produkcemi současné quality TV, jako jsou Mad Men nebo Breaking Bad, a nemá nejmenší smysl je s nimi srovnávat. Pokud bychom chtěli mermomocí hledat mezi nimi a dějinami televizních seriálů nějakou souvislost, měli bychom spíš zaměřit pozornost na dlouhou tradici amerických fantastických cyklů sahajících až k Zóně soumraku (Twilight Zone) a směřujících přes Spielbergovy Neuvěřitelné příběhy (Amazing Stories) k Aktům X (The X-Files), případně na dobrodružné seriály o dětech vyšetřujících podivné události v jejich okolí typu Eerie, Indiana nebo Pro strach uděláno (So Weird).
Stejně zavádějící je i video esej Ulysseho Thevenona References to 70- 80’s movies in Stranger Things, který se stal virální senzací a který většina kritiků bere jako soubor základních inspirací seriálu. Problémy tohoto přístupu jsou dva. Jednak svádí k představě, že celý seriál je poznávacím kvízem pro fanoušky filmů z osmdesátých let, kteří v něm budou nadšeně rozeznávat konkrétní reference ke konkrétním filmům. Druhý, snad ještě podstatnější problém tkví ale v tom, že Thevenon vybírá jen hrstku dodnes poměrně hodně známých filmů jako E. T. Mimozemšťan (E. T. The Extra-Terrestrial), Rošťáci (The Goonies), Ohnivé oči (Firestarter) nebo Vetřelec (Alien), z nichž většina navíc pochází z dílny Stevena Spielberga.
Stranger Things tak hrozí, že by mohly být interpretovány stejně nepřesně jako nedávný film J. J. Abramse Super 8, totiž jako jedna velká spielbergovská pocta. Abramsův film i Stranger Things ale ve skutečnosti nejsou jen nostalgickými povzdechnutími za zašlými časy. Velký úspěch seriálu Netflixu ukázal, že ze seriálu mohou mít požitek i jiní diváci, než zarytí staromilci 80. let.
Zlatý věk dobrodružství
Stranger Things se totiž obracejí k osmdesátkovým filmům ani ne tak proto, že by na ně chtěli přímo odkazovat (i když to zhusta dělají), ale hlavně z toho důvodu, že to byl poslední zlatý věk dobrodružných filmů. Pokud bychom skutečně chtěli propátrat, na jaké filmy osmé dekády seriál bratrů Dufferových navazuje, mohli bychom sledovat linii pozapomenutých dětských hororů jako Something Wicked This Way Comes nebo Vrata do podsvětí (The Gate), ale třeba i knihy Stephena Kinga, fantasy RPG jako Dungeons & Dragons a gamebooky typu Choose Your Own Adventure nebo Fighting Fantasy. Zároveň by ale bylo vhodné si uvědomit, že minimálně King a spielbergovská škola silně čerpají z fantastických a hororových filmů padesátých a šedesátých let, které budoucí popkulturní hvězdy sledovaly jako děti (monstrum přezdívané Demogorgon je poměrně přímá aktualizace oblud z padesátkových béčkových hororů).
Vůbec nejdůležitější ale je, že celý tento segment zábavního průmyslu dnes v podstatě neexistuje. Ve filmu a v televizi je přitom jeho absence nejmarkantnější. Těžkotonážní superhrdinské blockbustery nelze považovat za pokračování dobrodružných filmů, protože v nich „obyčejní lidé“ obvykle vůbec nevystupují (významnou výjimkou je jeden z nejlepších filmů Marvel Cinematic Universe Iron Man 3 Shanea Blacka, kde dokonce najdeme výraznou dětskou postavu). Stejně tak Adventure Time od Cartoon Network je sice geniální nonsensový seriál pro děti, který mnohokrát konkrétně odkazuje na RPG fantasy hry, ale vyvolává úplně jiné typy emocí než Spielbergovy nebo Kingovy dobrodružné filmy nesené údivem z neznáma a zkoumající hranice dětství a dospělosti.
Stranger Things evokují osmdesátá léta hlavně proto, aby bylo jasné, podle jakých pravidel hrají. Je to podstatné, protože jde o zásadně jiná pravidla, než podle kterých se hraje dnes. Vlastnosti jejich fikčního světa mohou mnoha současným divákům připadat naivní, ale to jen proto, že téměř tři dekády řada tvůrců pracuje na tom, aby je problematizovali. Ve světě seriálu například není pro dvojici teenagerů problém koupit si v obchodě past na medvědy a ostré náboje, děti se mohou celé dny a noci toulat venku a schovávat ve sklepě podivnou dívku, pracovníci armádních výzkumných pracovišť zase beztrestně střílet nepohodlné lidi na potkání. Je to svět nastavený podle klukovských her vedených touhou překonávat překážky a objevovat neznámé světy a ne podle dospělácké opatrnosti, úzkosti a snahy (důstojně) přežívat.
Zároveň není adekvátní chápat Stranger Things jako dětský seriál. To ostatně neplatilo ani pro osmdesátkové dobrodružné filmy a horory s dětmi. Většina těchto snímků nějak počítá se stejnými třemi základními diváckými skupinami, které se odráží ve třech věkových skupinách hrdinů seriálu. Kromě dětí jsou to teenageři, jejichž dějová linie se točí kolem milostných vztahů a reputace ve škole, a dospělí, kteří řeší bezpečnost svých dětí a komunity jako takové. Jestli jsou Stranger Things v téhle linii něčím charakteristické, tak naopak tím, jak málo jsou nostalgické. Oproti extrémně melancholickým filmům jako je Stůj při mně (Stand By Me) podle Kingovy novely Tělo (The Body) tu dospělí vzpomínají nanejvýš na své děti, ale ne na vlastní dětství, a nevracejí se do doby, kdy byly dětmi, aby znovu prožily hrůzy této životní fáze jako hrdinové Kingova To (It). S monstrem z jiné dimenze bojují jako rodiče, ne jako dospělí nacházející své vlastní dětství.
David Bordwell často zdůrazňuje, že když vyzdvihujeme novátorský přístup nějaké „nové vlny“ (např. Nového Hollywoodu), neměli bychom zapomenout zmínit i to, v čem tyto domnělé revoluce ve skutečnosti plynule navazují na předchozí období. Každá revoluce je totiž ve skutečnosti složitým komplexem diskontinuit a zároveň kontinuit s předchozími érami. Něco podobného, jen naruby, platí i o retru – je třeba se zaměřit nejen na to, v čem navazuje na zašlou epochu, ale i na to, čím ji překračuje nebo popírá.
Stranger Things rozhodně nejsou ve všech ohledech seriál, jaký by mohl klidně vzniknout v osmdesátých letech, i když řada kritiků zdůrazňuje jejich retro prvky. Cyklus bratrů Dufferových je například laděný do studenějších barevných odstínů než typické horory té dekády, herecké výkony, zvláště ty dětské, jsou méně afektované, naprosto odlišný je přístup ke speciálním efektům (srov. například trikový exhibicionismus Vrat do podsvětí) a k výstavbě vyprávění jako takové (Stranger Things mají rychlejší tempo vyprávění a sebejistější strukturu než řada rozvláčných, často béčkových osmdesátkových hororů s dětmi).
Seriál stanice Netflix je zkrátka produkt, který z pozapomenuté žánrové tradice spjaté s určitým obdobím destiluje typ zábavy, jenž má šanci rezonovat se současným publikem. Slovo nostalgie je tu do značné míry zavádějící – nejde tu ani tak o oplakávání mrtvých filmů, ale spíš o jejich reanimaci. Stranger Things jsou zombie, která se k divákovi nešourá z hrobu šnečím tempem jako třicet let hnijící torzo, ale dokáže se svižně přizpůsobit jeho tempu.
Stranger Things. Námět: Matt Duffer, Ross Duffer. Režie: Bratři Dufferové, Shawn Levy. Netflix (2016- ).