Berlinale: V pajzlu U Zlaté rukavice podává Akin krvavou sekanou
Někdy se zdá, že festivalové filmy ve skutečnosti nesoutěží o ceny, ale zápolí ve vzájemném překřikování: kdo zajde dál, kdo bude hlasitější, kdo razantněji zatřese diváckými smysly. Tak se zatím chovají i dva německé filmy z úvodu hlavní berlínské soutěže. Systemsprenger debutující režisérky Nory Fingscheidt terorizuje ušní bubínky vřískotem hyperaktivní, zpovykané devítileté Benni. A k filmu Der Goldene Handschuh zase známý bouřlivák Fatih Akin přistoupil jako nekompromisní řezník, který z reálných historek o hamburském sériovém vrahovi Fritzi Honkovi dělá krvavou, pořádně opepřenou sekanou.
Ani jeden z těchto filmů nepřichází s ničím převratně novým, ale spíše vyhání do závratných výšin postupy, jež jsou pro festivalovou tvorbu delší dobu příznačné. Zatímco ale Systemsprenger v podstatě jen otáčí volume doprava víc než je zvykem a za uječené výstupy své nezvladatelné chovanky (ďábelsky andělská Helena Zengel) schovává vachrlatý scénář a neujasněný přístup k tématu, Akinův monstrózní portrét německého Eda Kempera zaslouží coby úkaz té nejextrémnější autorské kinematografie bližší pozornost. I proto, že větší shocker, ke kterému bude složité zaujmout jednoznačný postoj, se letos na Berlinale už nejspíš neobjeví.
Akinova adaptace stejnojmenného románu Heinze Strunka se na první pohled totálně míjí s jakoukoli běžnou představou o snímku podle skutečných událostí. Svého mordýře film od počátečních minut bezostyšně líčí jako pidlookou nahrbenou příšeru s prořídlým knírem a jogurtovými brýlemi. Také z úvodních naturalistických výjevů, ve kterých se v hlavních rolích ocitají bezvládné ženské tělo, zrezlá pilka a lahev vodky, je záhy jasné, že sledujeme fyzicky nepříjemný, žánrově nadsazený horor.
Hamburský pajzl U Zlaté rukavice (odtud název filmu), v němž Honka vábí své zavalité oběti, pak připomíná ztroskotanecké obludárium, kde za zataženými závěsy („Lidi nechlastají, když venku svítí slunce.“) znějí sedmdesátkové odrhovačky a odkud štamgasti bez povšimnutí mizejí neznámo kam. Spolu s vrahovým zatuchlým, nahotinkami vytapetovaným příbytkem jde o vykřičené prostory, mezi kterými se film komíhá jako namol opilý vandrák.
Stylizace směřující ke grotesknu je přitom jednou ze stálic Akinovy tvorby. Naposledy v revenge thrilleru Odnikud se například prokurátor, obhajující u soudu xenofobní teroristy, jevil jako zpotvořený, vnějškově pokřivený fašistický démon. Se Zlatou rukavicí ale režisér s tureckými kořeny sahá ke svým dosud nejvychýlenějším obrazům barokně znetvořené nahoty a surovosti. A jak je pro režisérovy filmy typické, afekt a hrubozrnné emotivní nárazy i tady určují výraz a temporytmus celého díla. Eklhaftová poetika je tím, co udržuje pohromadě jinak rozháraně sestavěný epizodický scénář, který za sebe bez výraznějšího smyslu pro gradaci skládá scény drsných mordů a Honkových neobratných pokusů o nápravu.
Navzdory temné jateční atmosféře ale snímek vykazuje překvapivě velký smysl pro nenápadné detaily, jež se často v pobuřujících scénách mohou ztrácet. Snadno přehlédnutelné motivy, jako voňavý stromeček Wunderbaum nebo ledabyle odložený dřevěný penis, navíc Zlatou rukavici často překlápí do karikaturní černé komedie. Tvrzení, že žádná klobása tady nezůstane suchá, zní možná jako přisprostlý fór, nicméně dobře vystihuje tón filmu i rozjařený způsob, jakým barbarské prostředí germánského póvlu vytěžuje. Pietní přístup k obětem nebo snahu rozkrýt obecnější příčiny vrahova jednání je tady marné hledat. Místo toho převládá brutální řezničina a výsměšná exploatace.
O to větší překvapení je, když film v závěrečných titulcích zničehonic začne ctít dokudramatické zásady a drze se přihlásí k autentickému vykreslení zúčastněných figur a Honkovy červivé skrýše. Nejpozději v tu chvíli se otevírá řada otázek, na než není snadné jasně odpovědět: Lze takto vysoce zabarvený film brát vážně jako historickou rekonstrukci? O čem vlastně vypovídá? A můžeme jej vůbec chápat jako autentický? Odpověď na poslední otázku bude znít podobně, jako v případě Odnikud a dalších Akinových filmů. „Opravdovost“ hrůzných traumatických událostí tu není založená na faktické přesnosti a civilní analytické věrohodnosti, ale v subjektivně zažívaných, silně melodramaticky zprostředkovávaných emocích – bouřlivých prožitcích postav, ale mnohdy i v jejich pokřivené, lepkavé tělesnosti.