Ve stínu Drsného Harryho / Krimi Clinta Eastwooda optikou Harryho Callahana
.
„Když dospělý chlap honí ženskou a chce ji znásilnit, tak ho zastřelím. To je moje zásada.“ Podobně brutálně přímočarých sdělení pronesl Harry Callahan, policejní inspektor se služebním číslem 2211, bezpočet. Zároveň na mnoho let předznamenal divácké vnímání většiny rolí Clinta Eastwooda, do té doby známého především z westernů Sergia Leonea, s nimiž se letos jubilující hollywoodská legenda vypořádala v roce 1992 v Nesmiřitelných (Unforgiven). U Drsného Harryho (1971) k podobnému vypořádání (zatím) nedošlo. I proto je dodnes žánrovým monolitem, v jehož stínu se krčí nejen všechna čtyři jeho pokračování, ale i další kriminální filmy, v nichž Eastwood ztvárnil hlavní role. Tito jeho další strážci zákona přitom v porovnání s původním Harrym Callahanem prošli pozoruhodným vývojem.
Pusťte mě na ně!
K představení Harryho Callahana stačilo tvůrcům úvodních zhruba dvacet minut. Drsný Harry (Dirty Harry, 1971) začíná titulkovou sekvencí, na jejímž pozadí sledujeme záběr na služební odznak sanfranciské policie a pomník se jmény těch, kteří zemřeli v boji za bezpečnější město. Poté následuje vražda vnadné oběti ve střešním bazénu, kterou pachatel zabil z velké vzdálenosti odstřelovací puškou. Vzápětí se na scéně objevuje Harry, a aniž by promluvil s některým ze svých kolegů nebo zasahujících techniků, ležérně shromáždí všechny klíčové důkazy včetně vypálené nábojnice a zabijákova dopisu na špici protější budovy. V další sekvenci několika sarkasmy urazí starostu a poradu zakončí výmluvným: „Pusťte mě na něj!“ O chvíli později zlikviduje bandu bankovních lupičů takovou rychlostí, že ani nestihne dožvýkat sousto sendviče. Jakmile se vrátí na policejní stanici, neodpustí si další narážku na zbytečnou byrokracii a nízký plat bojovníků se zločinem.
Takové vypořádání se s lidmi z opačné strany zákona se stalo hned po uvedení filmu trnem v oku mravokárců z nejrůznějších organizací a zpočátku také většiny filmových publicistů – proslulá jsou především slova pohrdání, jimiž na adresu Drsného Harryho nešetřila věhlasná kritička Pauline Kael. Oscarový ceremoniál v daném roce provázely protesty, jejichž účastníci se zaklínali transparenty s hesly typu „Drsný Harry je odporné prase“. Opakovaně se také objevovala nařčení z fašismu, směřující především na adresu Eastwooda a režiséra Dona Siegela. Představitel titulní role se pokoušel mírnit pobouření vysvětlováním, že Harry není fašista, ale frustrovaný policista v zoufalé situaci.
Právě tyto spory výrazně ovlivnily všechny následující díly série: Magnum Force (1973), Násilníka (The Enforcer, 1976), Náhlý úder (Sudden Impact, 1983) a Sázku na smrt (The Dead Pool, 1988). Ani Eastwood se nebránil určité sebereflexi, která pak pronikala do konstrukce jeho hrdinů – v době uvedení Magnum Force například tvrdil, že Harrymu se pouze nelíbí, že se ze „systému“ stala byrokratická noční můra. Text tak sleduje proměnu titulního protagonisty nejen v samotné sérii, ale částečně i v dalších Eastwoodových filmech, které byly s Drsným Harrym srovnávány: Železný stisk (The Gauntlet, 1977), Stahující se smyčka (Tightrope, 1984), Zelenáč (The Rookie, 1990), Pravda zabíjí (True Crime, 1999) a Krvavá stopa (Blood Work, 2002).
Pýcha San Franciska
Už z úvodního citátu je patrné, že ačkoli se Harry rád odvolává na důležitost zákonů, zůstává věrný především vlastnímu pojetí spravedlnosti. Pravidla, která mu nedávají smysl, zkrátka nemusí respektovat. Právě proto se na ploše celé série utkává se zástupci proklínaného „systému“, jehož reprezentanty jsou v jeho očích kromě přímých nadřízených hlavně soudci a politici, ojediněle pak i někteří zástupci církve a senzacechtiví novináři. Z toho ostatně vychází závěrečné gesto inspirované klasickým westernem V pravé poledne (High Noon, 1952), kdy po likvidaci ústředního padoucha odhodí svůj služební odznak do rybníka.
K podobně radikálnímu kroku se už nikdy později neodhodlá. Jeho prvotní neústupnost se začne rozmělňovat v Magnum Force, když například v soutěži ve střelbě neváhá před publikem selhat, aby postoupil dál ve vyšetřování. Výmluvná jsou v této souvislosti jeho slova: „Nesnáším systém, ale dokud někdo nevymyslí něco lepšího, zůstanu jeho součástí.“
V Násilníkovi už se o něm nezřídka hovoří jako o „pýše San Franciska“ a v Náhlém úderu propustí pachatelku řady brutálních vražd, když se dozví, že oběti znásilnily její sestru. S trochou nadsázky lze tvrdit, že Callahan z roku 1971 by něco takového neudělal, i když ani ten aktuální nemá rád „chlápky s velkou bronzovou jmenovkou na stole a prdelí otlačenou podle křesla“. V Sázce na smrt se sice brání tomu, aby se nestal přímo „pouťovou atrakcí“, ale zároveň se poprvé těší všeobecnému uznání, objevuje se na obálkách lifestylových magazínů a fanoušky potěší i svým vůbec prvním autogramem.
Krátce po Násilníkovi natočil Eastwood akční Železný stisk, v němž ztvárnil detektiva Bena Shockleyho a navzdory očekávání jej pojal jako určitou antitezi ke Callahanovi. Hned úvodní záběr zachycuje Shockleyho, jak nad ránem opouští bar, v podnapilém stavu nasedne do auta a rozjede se rovnou do práce, přičemž si pravidelně doplňuje hladinu alkoholu. Harryho bohorovnost vystřídalo zanedbané bohémství, čemuž odpovídá i zacházení jeho nadřízených. Má splnit úkol mimo jeho specializaci – zajistit bezpečný převoz důležité svědkyně. Obraz zkrachovalého policisty se během vyprávění dále prohlubuje, což završuje vysvětlující monolog, v němž se Ben přizná, že nikdy nevyřešil žádný „pořádný“ případ a rád by to změnil. Zároveň však touží po zázemí v podobě rodiny, dětí, bazénu a auta.
Harry, ženy a sex
Když se nový kolega Drsného Harryho ptá na původ jeho přezdívky, dostane jednoduché vysvětlení: „Nesnáší všechny, Anglány, Irčany, Židáky, Taliány, negry, bílý i žlutý.“ I v rámci kontroverzního snímku jde o značnou nadsázku. Už v prvním díle série například černoši vystupují na obou stranách zákona, mezi dělníky i lékaři. Podobnou korektností se – dost možná i v rámci rychlejšího zbavení se nelichotivých nálepek a celkového vylepšení Eastwoodova/Harryho obrazu – vyznačují i všechna pokračování, přičemž v Magnum Force Callahan dokonce vypustí i na svou dobu nezvykle vstřícnou poznámku, že by mu ve sboru nepřekáželi ani homosexuálové. Překotným vývojem však prochází především jeho vztah k ženám.
V Drsném Harrym se dozvíme, že hrdinovi zemřela manželka při autonehodě a že už léta drží smutek. Od Magnum Force se situace postupně mění – nejprve nevyslyší roztouženou nabídku manželky svého kolegy, aby nakonec podlehl svodům mladé sousedky. V Násilníkovi čelí antidiskriminační povinnosti přijmout do sboru minimálně tři ženy, z nichž jednu dostane osobně na starost. Při vyšetřování série vražd v Náhlém úderu sice neváhá uzemnit pěstí i ženskou členku gangu násilníků, zároveň ale prožije románek s hlavní podezřelou. Tento motiv rozhodně není originální, i když opět platí, že u původního Harryho Callahana by něco podobného bylo nemyslitelné. Celkově odlehčenější Sázka na smrt zahrnuje i okamžiky, kdy někdejší truchlící vdovec projevuje zvýšený zájem o flirt, nezřídka přebírá iniciativu a atraktivní novinářku okouzlí a svede prostřednictvím opakovaných projevů galantnosti.
Z hlediska vztahu k ženám se z filmů mimo sérii vymyká především Stahující se smyčka. Policistu Wese Blocka z New Orleansu opustí manželka a sám poté vychovává dvě dcery, na něž však nemá dostatek času, protože vyšetřuje případ vraždícího sexuálního predátora. Práce spočívá hlavně v nočních výsleších prostitutek a lidí se zálibou v sadistických praktikách. Block se načas částečně stane jedním z nich, jelikož citově zabarveného kontaktu se ženou není schopen. Změna nastane, až když si najde cestu k vedoucí střediska pro oběti znásilnění, s níž na případu spolupracuje.
Parťáci na odstřel
Drsnému Harrymu je jako parťák přidělen mladý, nezkušený muž latinskoamerického původu, který dosud sbíral hlavně teoretické zkušenosti, navíc především při studiu sociologie. Později se ocitne s těžkým zraněním v nemocnici, a proto se rozhodne raději pokračovat v akademické sféře. V Magnum Force se Harryho druhem stává černošský policista, kterého do služby uvítají sázky ostatních, jak dlouho vydrží naživu – nakonec skutečně umírá. V Násilníkovi má Harry po svém boku ženu, jelikož její předchůdce zemře hned na začátku filmu – na jeho konci nicméně čeká stejný osud i ji. Za oběť řádění hlavní záporné postavy padne i další černošský vyšetřovatel v Náhlém úderu a čínský policista v Sázce na smrt přežije, i když opět jen za cenu vážného zranění.
Taková, etnicky rozmanitá bilance, jež mezi callahanovskými fanoušky patří k nejdiskutovanějším, může působit až cynicky. Zároveň však vystihuje, jak tvůrci jednotlivých dílů série zacházejí s vedlejšími postavami, jejichž rozměr většinou nepřesahuje význam žánrem podmíněné stafáže. Veškerá pozornost je záměrně soustředěna na Harryho Callahana.
Víceméně podobně k nim přistupují i autoři ostatních Eastwoodových kriminálek, s výjimkou Zelenáče, kde partnerství dvou policistů dostalo větší prostor. Souviselo to už s obsazením Charlieho Sheena, který měl za sebou hlavní role v oscarových hitech Olivera Stonea Četa (Platoon, 1986) a Wall Street (1987). David Ackerman se stane parťákem zkušeného strážce zákona Nicka Pulowského příznačně poté, co jeho předchůdce zemřel při výkonu služby.
Ackerman není další jednorozměrnou figurou. Traumaticky ho poznamenala dávná tragická smrt vlastního bratra. Nick k němu zpočátku přistupuje podobně jako k „ostatním“, tedy přezíravě a s notnou dávkou arogance. Zároveň jej „vychovává“ k obrazu svému, poučkami o správném stylu policejního oblékání nebo vhodném ukrytí střelné zbraně. Režisér Eastwood a scenáristé Boaz Yakin a Scott Spiegel dělí pozornost mezi obě ústřední postavy prakticky rovnoměrně. Starší hrdina dokonce na jistou dobu úplně zmizí z centra dění. A zatímco Nick (tradičně) neprochází žádným výraznějším vývojem, u Davida je patrné postupné dospívání v „opravdového“ policistu. Dokládá to i komediálně laděná závěrečná scéna, v níž Ackerman – stejně jako byl sám školen na začátku filmu – dává lekci svému novému parťákovi, kterým je žena.
Nejsilnější pistole na světě
Většina zmiňovaných snímků včetně Drsného Harryho má, a to i ve srovnání s podobně koncipovanými dobovými hity typu Bullittova případu (Bullitt, 1968) nebo Francouzské spojky (The French Connection, 1971), blíž k subžánru policejního filmu než k marketingově vyzdvihovanému thrilleru. Už v Drsném Harrym známe totožnost pachatele dříve než policisté, takže divácké potěšení nespočívá ani tak v odhalení psychopata jako v pozorování vyšetřování. Svým způsobem má tudíž film blíže třeba k životopisně laděnému Serpicovi (1973) Sydneyho Lumeta. Tomu odpovídá i zvolená ikonografie. Postava Harryho Callahana je primárně spojována s neobvyklou služební zbraní značky Magnum, podle jejího nositele „nejsilnější pistolí na světě“. Důraz na vytvoření zcela nového typu neohroženého hrdiny se však prosazuje i u dalších charakterizačních rekvizit, jak dokládá třeba scéna, kdy se Harry drží na střeše kličkujícího autobusu se slunečními brýlemi na očích.
Magnum Force pak ve zdůrazňování policejní ikonografie zachází ještě dál. Především Harryho Magnum se stává bezmála fetišem. Tvoří například pozadí úvodní titulkové sekvence, přičemž nechybí ani klasický závěrečný „výstřel do publika“. Pocit zahlcenosti policejní technikou navíc podtrhuje fakt, že i skupina pachatelů se rekrutuje z řad strážců zákona. Za svými oběťmi vyjíždějí na služebních motorkách a skrývají se za dokonale matoucí uniformu.
Určitá snaha o vytvoření polidštěného superhrdiny vrcholí v úvodu Sázky na smrt. Harry zde ve svém voze čelí vydatné palbě hned z několika nepřátelských kulometů, načež v zápalu boje převrátí vlastní automobil na střechu. Okamžitě se z něj vyškrábe bez jakýchkoli viditelných zranění, a dokonce v neporušeném obleku.
Nejvíc se od kriminalistické sémantiky odklání film Pravda zabíjí, což souvisí hlavně s tím, že Eastwood tentokrát neřeší zločin z pozice policisty, ale coby novinář Steve Everett. Nejde však pouze o tento zásadní posun. Jakž takž abstinující alkoholik, notorický sukničkář a nezodpovědný otec malé dcery totiž bez ohledu na své povolání jezdí v oprýskaném fordu s poslepovanou střechou a vyžehlené sako u něj nahradila obnošená bunda.
Legendy nestárnou?
Ačkoli mezi uvedením prvního a posledního dílu série o Harrym Callahanovi uplyne sedmnáct let, hrdinův věk se prakticky vůbec neřeší. V Náhlém úderu se sice objeví přirovnání Harryho k „jediné stálici v měnícím se vesmíru“ a on sám se nechá slyšet, že pro obecnou únavu zvažuje odchod do důchodu. Hned v následující Sázce na smrt však nemůže být o něčem takovém ani řeč. Ženy po něm šílí jako nikdy předtím, nově začne chodit do posilovny, vypadá lépe než o dvě generace mladší muži a při běhu mu nestačí ani kolega na vrcholu sil.
Podobně je na tom i hrdina snímku Pravda zabíjí, jenž sice nedává na odiv své fyzické schopnosti, o těch mileneckých se však šíří docela rád (a stejně k němu přistupují i ostatní postavy). Ačkoli bylo Eastwoodovi v době natáčení skoro 70 let, platí zde za alfa samce schopného uspokojit i ženy ve věku jeho pravnuček, přičemž jeho filmová dcera sotva nastoupila do školy. Do určité míry může jít o daň za snahu držet se v základních parametrech literární předlohy Andrewa Klavana, „jehož“ Everettovi bylo o polovinu méně než tomu filmovému.
Situace se opakuje také u Krvavé stopy, čerpající z románu Michaella Connellyho. Literární agent FBI Terry McCaleb byl asi o čtvrt století mladší než protagonista v Eastwoodově podání. O obou každopádně platí, že nemají dobrou kondici. Na vině není ani tak věk jako spíš skutečnost, že hrdina prodělal těžký infarkt a následnou transplantaci srdce. Mezi eastwoodovskými kriminalisty nicméně McCaleb vyčnívá právě proto, jak moc ho vyšetřování psychicky i fyzicky zmáhá. Absolvuje ho navzdory neustálým bolestem na hrudi a zvýšené teplotě. Při vyostřených potyčkách nemá šanci. Projevuje také dosud nevídané sklony k nostalgii a stařeckému mentorování, což mu však nebrání navázat intimní poměr s výrazně mladší ženou.
Krvavá stopa se ze skupiny zmiňovaných snímků vymyká i v dalším směru. Na konci filmu je Eastwoodův hrdina zřejmě vůbec poprvé viditelně šťastný. Výjimečně zde chybí závěr typický (nejen) pro všechny případy Harryho Callahana: tklivou jazzovou hudbou podbarvený odjezd kamery od hrdiny, který sám – a později v dámské společnosti – odchází z centra dění. Tento zdánlivě nenápadný prvek lze v rámci sledovaného tématu chápat jako pokus o Eastwoodovo herecké rozloučení se s žánrem, který stál na začátku jeho kariéry. Poté již následovaly filmy jako Million Dollar Baby (2004), Dopisy z Iwo Jimy (Letters from Iwo Jima, 2006) nebo Gran Torino (2008), paradoxně oceňované právě pro své „nečekané“ revizionistické tendence.
