Ulepenost zla / Manželé Stodolovi

23. 7. 2024 / Martin Pleštil
kritika

S rozpukem popularity true crime dokumentárních sérií už vznikla dvě audiovizuální díla o případu vraždících manželů Stodolových. V roce 2017 v rámci cyklu České televize Legendy kriminalistiky jej reportážně rozebral Mirek Vaňura, který společně s vyšetřovateli, svědky a samotným Stodolou rekonstruoval hrozivé události. Dvojepizoda o vražedném páru zároveň celý cyklus otevírala. Už to samo o sobě dokládá, jak moc je případ zapsaný v paměti. Loni se případu věnoval i jeden díl minisérie z produkce Primy Bez lítosti, která nabídla rozsáhlý rozhovor s Jaroslavem Stodolou, jenž detailně rozebírá samotné vraždění, a především vztah s jeho spolupachatelkou Danou Stodolovou.

Ta sama dlouhodobě s médii nekomunikuje, a tak je známá jen Stodolova verze, v níž partner Danu vykresluje jako manipulativní osobu, bez níž by spoustu věcí neudělal. Tomu ale nahrává i oficiální verze vyšetřovatelů, která potvrzuje, že Stodola původně vzal veškerou vinu na sebe a manželčinu zrádnou povahu odhalil až v průběhu rekonstrukce případu. Snímek Manželé Stodolovi je první hranou verzí příběhu. V hrané tvorbě jím debutuje dokumentarista Petr Hátle.

Na rozdíl od dvou zmíněných dokumentárních sérií se nesnaží o rekonstrukci, hlubokou psychologizaci páru ani o hledání příčin. Nezaobírá se minulostí postav a snímek rovnou zahajuje scénou, kdy se Jaroslav připravuje na první vloupačku, která zároveň končí první vraždou. Hned první segment filmu načrtává rozložení sil partnerské dvojice. Jaroslav je prázdnou schránkou, prostým vykonavatelem. Ačkoli má ohledně svých činů pochybnosti a posléze se s nimi těžce vyrovnává, záměrně se nedočkáme psychologické studie jeho postavy. Pomyslným hnacím motorem vloupaček a vražd je Dana – impulzivní, ješitná, sobecká. Je vykreslena jako modelová femme fatale, ženoucí Jaroslava do záhuby. Příběh ale nevnímáme výhradně Jaroslavovou perspektivou, jak to u noirových příběhů bývá zvykem. Pohledy jsou rozdělené mezi obě strany. Sled událostí Daniným prizmatem dokonce lehce převažuje.

Jejich vztah je zacyklený a monotónní, přesto z něj ani jedna ze stran nemůže uniknout. Milostná náklonnost a vášeň pramení pouze z trestného činu, roztržky, případně bitky v nočním klubu. Jinak je jejich vztah podchlazený, takřka předem předurčený ke strmému pádu. Snímek postavy nepolidšťuje a nenabízí pohled do jejich nitra, nezabývá se příčinami jejich chování. Napětí buduje jen v dílčích momentech na úrovni jednotlivých scén, z nichž se skládá celkově zacyklená výstavba vyprávění. Hátle konstruuje subsvět ztracených lidí páchající zlo, které nemá opodstatnění. Prostě se děje. Možná z nudy, možná z nedostatku vlastních ambicí, každopádně je ale zkrátka banální. Zlo každodenního života pak rámuje celý nepříjemně plíživý a ulepený zážitek.

Na ústřední dvojici jsme obrazem neustále nalepení. Kamera, která je často nepříjemně blízko postavám, uzavírá diváka v dusivém vztahu a duševní mizerii. Drtivá většina scén se odehrává v interiérech, jejichž vzhled asociuje dozvuky devadesátých let, v nichž bylo zdánlivě možné vše. V ojedinělých exteriérech jsou manželé snímáni z větší vzdálenosti. Například když se Jaroslav po diskotékové roztržce rozhodne Danu požádat o ruku, halí je tma. Intimní moment vidíme zdálky. Když pak před policisty po nepodařené loupeži utíkají na pole, bezcílně běží proti nezadržitelnému větru. Záběr s epickými rozměry je paradoxně uvězňuje. Jde o poslední chvíli, kterou stráví spolu. Poslední slova, která Dana Jaroslavovi říká a která přes ohlušující vítr neslyšíme, jsou plná falše a snahy zachránit si vlastní krk, než přijde na řadu vyšetřování.

Na pozadí příběhu tvůrci předkládají kousavý obraz dobové společnosti. Nad podezřelými úmrtími seniorů a seniorek se nikdo nepozastavuje. Starou generaci ostatní nahlížejí pohrdavě. Jsou to lakomci, šetřílci a sobci, kteří si za vlastní smrt mohou vlastně sami a nikomu chybět nebudou. Nelze však tvrdit, že by z obětí tvůrci dělali jednostranně čisté bytosti. Ze seniorského páru, který Dana při brouzdání vesničkou navštěvuje, je znatelný patriarchální útlak a ozvěny nespokojeného manželského života. Dana se posléze ujímá role soudkyně a pár s Jaroslavem zabije. Seniorku z milosti, muže ze zloby poté, co ji ponížil. Následně bez povšimnutí servíruje večeři, kterou stará žena připravila. Páchání zla se stalo běžnou součástí života Stodolových – jak podtrhuje takřka idylická večeře s mrtvými těly.

Filmem prorůstá i motiv větví. Mezi stromy chodí Jaroslav se svými myšlenkami a pokouší se zde i o sebevraždu, s větví rozkvetlého stromu jde překvapit Danu, která mezitím spálila nakradené peníze, aby Jaroslava ponoukla k dalším vraždám. Větve jako symbol růstu a nového začátku jsou tu stejně podvratné, jako romantickou komedii připomínající plakát snímku. Ačkoli svět kolem dvojice skýtá mnohé možnosti, nejsou schopni nového začátku a štěstí.

Může se zdát, že Danu snímek v porovnání s Jaroslavem démonizuje. Nicméně tvrdit, že film z Jaroslava dělá zmanipulovaného chudáka, jenž za činy nenese odpovědnost, úplně nelze. Jaroslav by měl z Dany nejraději poslušnou domácí ženu a zažívá časté výbuchy žárlivosti. Dana se tak bouří a je otázkou, zda a do jaké míry k Jaroslavovi vlastně cítí nějakou náklonnost. Spíš se zdá, že ho prostě využívá a manipuluje jím. Když k tomuhle závěru Jaroslav na konci filmu dojde, zboří mu to iluzi, že má věci pod kontrolou a že Dana je oddaná, milující manželka. Závěrečná montáž, kdy poprvé explicitně vidíme Jaroslava vraždit, ale jasně ukazuje, že na činech nese stejnou vinu jako Dana.

Manželé Stodolovi nejsou tuzemskou obdobou zběsile střiženého Bonnie a Clyde, jakkoli by k tomu námět vybízel. Jsou tíživě zacykleným a zaplivaným obrazem každodenního zla, jež se stalo součástí každodennosti. Autor nehledá příčiny, nelační po skandálnosti a nepsychologizuje někoho, kdo si to v zásadě ani nezaslouží. Předkládá ubíjející bezmoc a pohled na nejhrůznější lidskou stránku, jejíž probuzení kolikrát nemá hlubší opodstatnění.

 

Manželé Stodolovi

ČR, SR 2023, režie: Petr Hátle, scénář: Petr Hátle, Tomáš Hrubý, kamera: Prokop Souček, střih: Šimon Hájek, hudba: Adam Levý, hrají: Jan Hájek, Lucie Žáčková, Jelena Juklová, Petr Motloch, Dana Syslová ad., 107 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 29. 2. 2024)

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Jane Campion

152 / květen 2024
Více