Americko-vietnamská odysea / Sympatizant
Seriál Sympatizant jako by měl podobně neukotvený a „multikulturní“ původ jako jeho hlavní postava. Ústředním tématem spletitého vyprávění jsou krize a splétání identity hlavního hrdiny přezdívaného Kapitán, který je poloviční Asiat a zároveň komunistický špeh v proamerické jihovietnamské komunitě. Stejně zamotaná a rozbíhavá je ale i „identita“ celého seriálu.
Adaptace stejnojmenného románu vietnamského Američana Vieta Thanha Nguyena vznikla pod hlavičkou prestižních amerických značek A24 a HBO, jejími hlavními show runnery byli kanadský scenárista Don McKellar a slavný jihokorejský režisér Pak Čchan-uk. Produkčně se ale na filmu podílel i Robert Downey Jr. a jednu z nejdůležitějších epizod režíroval tvůrce brazilského mezinárodního hitu Město bohů Fernando Meirelles (o režii všech sedmi epizod se dělil s Pakem a s britským televizním režisérem Markem Mundenem).
Už jen na základě tohoto zastoupení bychom Sympatizanta mohli vykládat třeba jako autorský projekt Pak Čchan-uka, potažmo považovat ho za globálního pokračovatele východoasijské kinematografie, kde se téma ztráty identity a relativismu „pravdy“ průběžně vrací od Rašómona po Volavku (která má se Sympatizantem v lecčem podobnou zápletku). Motivem špionky či špiona na misi, která ohrožuje jejich vnitřní integritu, se navíc zabývala už předchozí Pakova spolupráce s HBO, seriál Malá bubenice. Minisérii podle románu Johna le Carrého sice Pak režíroval celou, ale šlo víceméně o zakázku u projektu, nad nímž měly dohled jiné osobnosti. Malá bubenice má mnohem klasičtější styl než Sympatizant – emočně tlumený špionážní thriller plný pokerových obličejů tu jen občas prozáří nějaký extravagantní inscenační nápad, třeba když v jedné scéně auto bourá nárazem o řádek písmen v dopise, který hrdinka právě na jiném místě v jiné dějové linii čte.
V Sympatizantovi, který je celý založen na principu nespolehlivého vypravěče, jsou Pakovy autorské manýry mnohem patrnější – už úvodní sekvence první části vypadá jako katalog jeho vypravěčského i vizuálního konstruktérství, kde se monolog vypravěče a obraz prolínají do dynamické struktury plné hladkých asociativních přechodů i ostrých ruptur. Ve stejném nastavení, kde televizní obrazovka není chápaná jako okno do fiktivního světa, ale jako plátno, na němž běží prezentace přímo komunikující s divačkami a diváky, pak běží i zbytek seriálu.
Je ale Pak „autorem“ Sympatizanta? Pokud ano, pak rozhodně ne jediným. Sérii by šlo také přirovnávat třeba k filmu Třicet dva krátkých filmů o Glennu Gouldovi, což je nejslavnější projekt, s nímž byl dosud spojován druhý showrunner Don McKellar. V jeho základu stojí idea, že o osobnosti kanadského klavíristy Glenna Goulda je nejlepší komunikovat mozaikou složenou z dvaatřiceti fragmentů, mezi nimiž figurují mluvící hlavy, hrané scénky, videoklipové sekvence i abstraktní animace. Jeho další snímky jsou také hybridní a multi perspektivní – například Krvavé housle vyprávějí o různých majitelích týchž houslí a This Movie Is Broken spojuje formát koncertního a narativního filmu. McKellarovy scénáře předvádějí, že lidskou identitu nejlépe vystihuje síť střípků, které však dohromady neutvářejí žádnou souvislou kontinuitu, že jednotícím středobodem vyprávění může být stejně dobře lidská bytost jako hudební nástroj a že dramaturgii vyprávění lze prokládat dramaturgií koncertního vystoupení. Sympatizant nemá podobně mozaikovitou strukturu, ale jeho zadrhávající se příběh rámovaný situací muže, který musí stále dokola přepisovat různé verze vlastního životopisu, se McKellarově kaleidoskopické optice dost blíží.
Pak je tu ještě osobnost Roberta Downeyho Jr., který film nejen koprodukoval, ale zahrál si tu hned několik vedlejších rolí. Ve všech případech jde o mocné bílé muže středního věku, většinou intrikánské, samolibé, až narcistní figurky, které dříve či později projeví hluboce rasistické názory. Tuhle exhibici můžeme brát jako Downeyho vykoupení za film Tropická bouře, což byla parodie na filmy z vietnamské války, kde herec vystupoval v ironickém blackfacu. Celkově se ale zdá, jako by seriál tímhle obsazením obracel naruby stereotyp, podle nějž „všichni Asiati vypadají stejně“ – ukazuje totiž, že z pohledu hlavního hrdiny mohou naopak největší strážci bílého amerického patriarchátu vyhlížet jako jeden muž. Mimochodem, tenhle castingový trik připomíná hříčky, používané současnými „afrosurrealistickými“ tvůrci, jako jsou Donald Glover nebo Jordan Peele, jež mají ukázat různé formy pocitu nepatřičnosti, které zažívají Afroameričané v americké společnosti. Sympatizant se nás podobně snaží přiblížit vidění Spojených států očima asijského pozorovatele.
Pak je tu ještě jedna důležitá reference, kterou tentokrát provádí seriál sám. V epizodě, již režíroval zmíněný Meirelles, se Kapitán účastní natáčení fiktivního amerického filmu The Hamlet situovaného do doby vietnamské války. Zatímco se potýká s megalomanským režisérem, představitelem „všech asijských postav v Hollywoodu“ či metodickým hercem, který se vžívá do své role tak, až může být potenciálně nebezpečný svému okolí, se Kapitán pokouší dostat do filmu co nejvíc replik ve vietnamštině. První asociace, která při pohledu na bizarní natáčení nejspíš naskočí, je film Apokalypsa, který také vznikal jako komplikovaný plod „vizionářství“ režiséra Francise Forda Coppoly. Na jeho place se pohybovalo hned několik výstředních hereckých hvězd hlásících se k metodickému herectví a vietnamštiny v něm také mnoho neuslyšíme. Je nakonec dobře, že v seriálu se natáčení odehrává v USA, a ne na Filipínách jako v původním románu. V tomto státě se totiž točila právě Apokalypsa. The Hamlet je ale parafrází na celý žánr vietnamského válečného filmu včetně snímků jako Četa, Oběti války, ale i Rambo II nebo Sedm neohrožených. Všechny spojuje, že vidí vietnamskou válku výhradně jako americkou válku. Vietnamština tu zní jen výjimečně a vietnamský pohled na věc tu zpravidla nezajímá vůbec nikoho. Nejzásadnější komentář k tomuto žánru zazní až v závěrečné epizodě Sympatizanta, kde vietnamský důstojník řekne, že pro Vietnamce je takový film skoro nesnesitelné sledovat, ale pro Američany je to mistrovské dílo.
To, že srovnávání Sympatizanta s tvorbou lidí, kteří se na něm podíleli, může zavádět do nejrůznějších kontextů, poukazuje na komplexnost celého seriálu. Jeho jádro ale pořád zůstává jasně ukotvené – jde o vyprávění, které neustále v mnoha souvislostech ukazuje, jak moc je naše identita situační a jak se proměňuje v závislosti na tom, kým se obklopujeme a co si o nás ostatní myslí. Hlavní hrdina je sám o sobě jednoduše definovaná postava. Je to skálopevně přesvědčený příznivec severovietnamského komunismu a od okamžiku, kdy jeho vyprávění začíná, vlastně nechce nic jiného, než přestat být tajným špehem a moci se otevřeně přihlásit k ideologii, podle níž se tajně snaží žít. Naopak komplikované je na něm, jak ho vnímají ostatní postavy. To má v zásadě dvě různé roviny – ideologickou a rasovou. Obě jsou přitom stejně důležité.
Díky své pozici člověka, kterého využívají jak vietnamské, tak americké tajné služby, je Kapitán vystaven působení komunistické i kapitalistické ideologie. Zástupci obou ho využívají striktně pro svůj prospěch a ani jedné straně příliš nesejde na jeho zájmech. Pro komunisty je vždy jen součástí nějakého kolektivu, v jehož zájmu by měl jednat. Zatímco pro kapitalisty zase prostředkem, ze kterého lze mít osobní prospěch. Každopádně obě strany po hrdinovi vyžadují především oběti, a to někdy dokonce i lidské. Od jisté doby jeho vnímání kontaminují přízraky mrtvých, do jejichž skonu byl ve jménu vyšších cílů nějak zapleten. Téma tajných agentů tu zdůrazňuje nejen shakespearovskou představu světa jako divadla, kde všichni hrajeme nějaké role, ale především mnohost a vzájemnou neslučitelnost mnoha našich různých rolí. Rozhodně to není nové téma a prostupuje třeba i zmíněnou Malou bubenici, ale v Sympatizantovi dostává nový kontext díky spojení s druhou rovinou Kapitánovy osobnosti – tou, která souvisí s rasou a rasismem.
Sympatizant je jízlivý portrét Západu jako oblasti, která se mnohdy naučila svůj pocit bělošské nadřazenosti spíš potlačovat nebo maskovat, než že by se ho zbavovala. Kapitán je poloviční běloch, ale mnohem důležitější je, že je poloviční Asiat – ostatní s ním totiž obvykle jednají prostě jako s Asiatem, pokud ho ovšem zrovna nenechávají vyjmenovávat, které jeho vlastnosti jsou esenciálně asijské a které esenciálně bělošské. O tom, jak chytře seriál nakládá s různými vrstvami rasismu, vypovídá už zmíněné obsazení Downeyho Jr. a další prvky připomínající současný televizní afrosurrealismus. Každopádně je to další důležitý prvek do komplexní skládačky, která je jakousi současnou obdobou Odysseovy cesty – příběhem muže, jenž se touží vrátit domů a zjišťuje, že jeho cesta je lemována monstry a to, co považoval za domov, je jen prchavý sen, z něhož na konci cesty zbude jen pachuť z trpkého probuzení.
Sympatizant (The Sympathiser). HBO. USA 2024. Tvůrci Pak Čchan-uk, Don McKellar.