eXtrémně eXtravagantní eXces / MaXXXine
Maxine Minx skálopevně věří, že je předurčena být hvězdou. Zatím se jí to daří pouze částečně, protože ji na ulici poznávají jen fanoušci porna. Konkurz na roli v pokračování kontroverzního hororu Puritánka je pro ni možná poslední šancí, jak se uchytit v Hollywoodu osmdesátých let. Pro svůj úspěch je toho ochotna obětovat mnoho a kráčet přes mrtvoly. Což v jejím případě není jen laciná metafora.
MaXXXine je završením volné hororové trilogie Tie Westa, do níž spadají ještě filmy X a Pearl. Nepropojuje je ani tak stejný čas, místo nebo hrdinka, jako téma posedlosti hvězdnou aurou a strachu ze stárnutí, jejž provází vědomí promarněných šancí a života určovaného představami druhých. I když Maxine samotná vystupuje už v úvodním filmu trilogie X, v němž West propojil nekompromisní brutalitu a sociální komentář amerických hororů sedmdesátých let s ozvuky raných slasherů. Podobně jako v Texaském masakru motorovou pilou se skupina mladých lidí dostává do spárů narušených vidláků, ovšem ústřední monstrum zde nenosí masku z lidské kůže, ale má výraz zmatené stařenky.
Paní Pearl přitom nerozruší skutečnost, že si mladí na jejím pozemku hodlají natočit umělecké porno, ale střet s poznáním, že jediné vzrušení, které ve svém věku může sdílet se svým milovaným manželem Howardem, vychází ze zarážení vidlí do živých lidských těl a krmení rodinného aligátora jejich ostatky. Hladový chřtán predátora, kterého Pearl příznačně pojmenovala Theda Bara po uhrančivě tajemné hvězdě němé éry, je věčnou připomínkou jejích nenaplněných možností. Stravuje jednu oběť za druhou, dokud nezůstane pouze svérázná final girl Maxine, která za sebou nechává farmu plnou mrtvol a na rozdíl od Pearl je schopna svým ambicím dostát.
Čtyřicátník West patří do stejné generace tvůrců, jako třeba Ari Aster nebo Robert Eggers, kteří těží ze svého cinefilství. Když se se svou trilogií i díky obratnému marketingu svého distrubutora A24 zapsal do povědomí mainstreamu, začal být občas srovnáván dokonce s Quentinem Tarantinem. Na rozdíl od jiných režisérů, kteří žánr využívají hlavně jako odrazový můstek k ambicióznější tvorbě, tento žák Kelly Reichardt s formálním filmovým vzděláním od hororu nikam nespěchá. Léta se věnoval i televizi a režíroval třeba sociálně kritický horororový seriál Oni nebo Městečko Pines.
Westova trilogie není přímočaře nostalgické nahlížení do dějin žánru nebo přehlídkou odkazů na hororový kánon, ale je zde znát úsilí o hlubší porozumění jim. Například v X nápaditě pracoval s principy slasherů a pojetím vztahu mezi monstrem a takzvanou final girl, jak o něm hovoří feministická filmová teoretička Carol J. Clover v notoricky známé studii Men, Women, and Chainsaws. Její úvahy o emancipačním rozměru hororových hrdinek, které přežijí jen díky tomu, že přijmou některé rysy (ve své době maskulinního) monstra, jemuž čelí, vzal doslova a do role Maxine i Pearl obsadil stejnou herečku.
Dovolit si to mohl i díky nadání Mii Goth, která je v pouhých třiceti letech nejvýraznější hororovou ikonou současnosti. Začínala v Nymfomance Larse von Triera, ale první výraznou roli v hororu získala v nedoceněném snímku Gora Verbinského Lék na život. Objevila se v hororové science-fiction Claire Denis High Life nebo v remaku slavné Suspirie Daria Argenta od Luca Guadagnina. Při pohledu na její dosavadní kariéru se zdá, jako by jedním z jejích talentů byla schopnost vybrat si role v co nejpodivnějších, nonkonformních filmech s rozporuplným přijetím, o nichž se však zpětně hodně mluví. Ztvárňuje postavy, které vyzařují dětskou naivitu a křehkost, zároveň je v nich ale cosi zneklidňujícího až nelidského.
Netěží však pouze ze své výrazné fyziognomie, díky níž může střídat výraz disneyovské princezny a ženy vamp. Během jediné chvíle dokáže přirozeně přepnout z neutrálního tónu k výbuchům nekontrolované agrese, která nepůsobí přepáleně, ale skutečně hrozivě. Tato nevyzpytatelnost je její největší devízou. Třeba v hororu Brandona Cronenberga Infinity Pool hrála mladou ženu, která se vydává za obdivovatelku neúspěšného spisovatele, aby se později ukázalo, že je múzou skupiny sadistických zbohatlíků, kteří se vyžívají ve vraždách svých klonů. Její Maxine se snaží osvobodit z vlivu fundamentální křesťanské výchovy skrze bezbřehý exces a nelítostné využívání svého okolí. A Pearl, která se dočkala svého stejnojmenného filmu vysvětlující její zrod zasazeného do roku 1918, je naivní farmářská dcerka, jejímž jediným kontaktem se světem jsou hollywoodské filmy promítané v místním zapadákově.
Její sny o slávě však postupně blednou, protože neodpovídá dobovým ideálům plavovlasé krasavice, a navíc se v ní probouzí psychopatické sklony, které neudrží na uzdě ani striktní výchova upjaté matky. Svět, v němž zuří válka a epidemie španělské chřipky, je paradoxně vyveden v sytých technicolorových barvách. Působivost druhého příspěvku Westovy trilogie spočívá v kontrastu mezi stylizací starých muzikálů, jako je Čaroděj ze země Oz, a stále absurdnější vyšinutostí hlavní hrdinky. Její předstírání, že je hvězdou promlouvající dobovou dikcí ve stodole ke svému publiku, končí surreálným obrazem disneyovské princezny rázně nabodávající na vidle „pana Husu“, jehož předhodí milované Thadě. Taneční scéna se strašákem v kukuřičném poli se zas nečekaně překlopí v chlípné sebeukájení se slaměnou náhražkou nebohého Howarda, který se plahočí kdesi na bitevním poli v Evropě.
Oba filmy vyprávějí o tom, jak Maxine a Pearl procházejí do světa za zrcadlem, kde se střetávají se svým stínem. Děj pohání konfrontace s jejich vlastním pokřiveným obrazem. V MaXXXine tato znepokojivá dynamika hrdinky a monstra ustupuje, její vývoj jako by ustrnul a originální nápady střídá předvídatelnost. Když na losangeleském chodníku slávy bezmyšlenkovitě típne cigaretu o hvězdu Thedy Bary, jako by se podvědomě odpoutala od Pearl i od své krvavé minulosti. Touží se za každou cenu osvědčit ve své nové roli a nehodlá se rozptylovat ani tím, že kdosi po nocích vraždí její přátele. Když ji o pomoc požádají místní detektivové, cynicky jim odpoví, že si oběti měly pomoct samy. Ona si ostatně sama pomohla a pokračuje v tom i v Los Angeles, které se vedle ambiciózních režisérek hororů hemží bizarními postavičkami, jako je perverzní imitátor Bustera Keatona nebo slizké soukromé očko, které se Maxine snaží vydírat.
Expresivně nasvícené velkoměsto v éře videopůjčoven, které je prostoupené pouličním násilím, drogami a domnělými satanskými kulty, kdy každá druhá domácnost věřila, že jejich sousedé uctívají ďábla, působí jako rozmáchlé plátno, na němž se vrší odkazy a styly. Víc než na hrdinku se občas West soustředí na kontext, v čemž MaXXXine kontrastuje se sevřeností prvních dvou filmů trilogie. Ty vznikaly v době pandemických omezení, ale nedostatek možností vedl paradoxně k neotřelým výsledkům. Zdánlivě všední prostředí farmy a jejího okolí posloužilo k důkladnějšímu vytěžení nejrůznějšího odkazování do filmové a kulturní historie i prohlubování vztahů mezi Maxine a Pearl. Například v X si během natáčení pornofilmu Maxine oblékne šaty dojičky krav, které má na sobě v Pearl její tehdy ještě mladá Nemesis při skutečné domácí práci i zabijačce. Pomocí drobných detailů se daří tvořit časoprostorové kontinuum, do něhož můžeme vstoupit prakticky odkudkoli, a není proto podmínkou sledovat Westovu trilogii v chronologickém pořadí.
V její ironické pointě se pak ozývá výrok Bette Davis, že pokud nemáte pověst monstra, nejste v téhle branži skutečnou hvězdou. Maxine je sice reaganovská self made woman s ostrými lokty, která si před závorku svého pachtění vytkla, že si zaslouží jen to, co si tvrdě odpracuje. Nakonec se ale i v jejím případě ukáže, jak důležité je být ve správnou chvíli na správném místě. Ke spočinutí na výslunní slávy může často chybět jediný krok: třeba zastřelit před televizními kamerami vyšinutého otce a konečně tak pořádně vytěžit rodinný kapitál.
MaXXXine. USA 2024, režie, scénář a střih: Ti West, kamera: Eliot Rockett, hudba: Tyler Bates, hrají: Mia Goth, Elizabeth Debicki, Moses Sumney, Michelle Monaghan, Bobby Cannavale ad., 104 minut, distribuce: Cinemart (premiéra v ČR 11. 7. 2024)