Upír za všechny prachy / Nosferatu
Robert Eggers má v současném hororu výsadní postavení. Nikdo další – snad jen s výjimkou Jordana Peelea, který ovšem už přes dekádu rozvíjí vlastní produkční společnost – nemá k dispozici tak vysoké rozpočty ani takovou míru tvůrčí svobody. Za jeho úspěchem stojí kromě talentu též souhra šťastných okolností. Jeho debut Čarodějnice distribuovalo ve Spojených státech tehdy nové studio A24 a Eggers se stal spolu s dalším debutantem Arim Asterem tváří jeho marketingových aktivit. První filmy obou tvůrců proto zapůsobily i na publikum, které horory běžně nevyhledává, a podnítily rozsáhlou debatu o hororovém autorství.
Dobové „oko“
Ve snaze definovat jakousi novou kvalitu žánru přišel filmový kritik Steve Rose s pojmem post-horror, který později převzali fanoušci a nakonec pronikl i do akademické sféry. Původně byl spojován výhradně s filmovým stylem a řadily se k němu horory, které zapadaly do vágních kategorií, jako je propracovanější psychologie, pomalejší tempo nebo nejednoznačné vyústění. Oproti tomu Kristin Thompson ve svém dva roky starém zamyšlení How did „prestige horror“ come about? spojuje „lepší horory“ především s ekonomickými faktory a vyděluje čtveřici tvůrců, mezi něž kromě Eggerse a Astera patří ještě Alex Garland a Jordan Peele. Vyjma posledně zmíněného je pojí spolupráce se studiem A24 a celou čtveřici pak schopnost natočit v krátkém čase druhé a třetí filmy, které zaznamenaly úspěch u publika i kritiky či na festivalovém okruhu.
Eggers se svým druhým filmem Maják se společností A24 rozloučil a přešel do produkčně-distribučního zázemí studia Universal. V souvislosti s hororovou adaptací hamletovské látky Seveřan s hvězdami Nicol Kidman a Alexanderem Skarsgårdem se mluvilo o až devadesátimilionovém rozpočtu, což je na horor astronomická suma. A přestože snímek prodělal, získal Eggers pro své zpracování expresionistické klasiky Nosferatu: Symfonie hrůzy, o jehož realizaci dlouhodobě usiloval, opět zcela mimořádných 50 milionů dolarů. Kromě Universalu do projektu vložil prostředky Chris Columbus a sám Eggers se pustil podobně jako zmiňovaný Peele do budování vlastní produkční společnosti, kterou pojmenoval Birch Hill Road Entertainment.
Právě Nosferatu má být milníkem, jímž Eggers stvrdí své ambice stát se všeobecně uznávaným autorem. Zároveň jeho čtvrtý film opět vzbuzuje otázku, zda mu velkorysé rozpočty kariéru rozvíjejí i po umělecké stránce. Čarodějnice a Maják byly komorní horory, které se odehrávaly v odlehlých a uzavřených komunitách, za jejichž humny vládlo nespoutané nadpřirozeno a bujela magie.
Ať už Eggers pojednával o všednodennosti amerických puritánů 17. století nebo mapoval životní rytmy strážců majáku v dobách velrybářského rozmachu, jeho zvolna plynoucí obrazy plné kazů, zrnitosti a zvýrazněných textur místy působily jako obskurní etnografické črty nalezené v opuštěném archivu. Historické epochy se zde organicky prostupují s mýty, legendami i lidovou slovesností a sevřenost jeho prvních dvou celovečerních filmů mu umožnila přistupovat k postavám, které hovoří archaickým jazykem učených knih nebo velkých literárních eposů, jako k archetypům. Jinými slovy, spíš než jejich osudy Eggerse fascinovalo detailní promýšlení světů, které obývají.
Snaha rekonstruovat dobové „oko“ a co nejvěrněji vyvolat dojem, že kráčíme do hájemství Jiného, které není definované pouze výskytem čarodějnic či sirén, ale stává se především střetem s naprosto neznámým myšlenkovým obzorem a způsobem vnímání, je patrná i v jeho novějších filmech. Zároveň se tu ale pokouší z původní sevřenosti a zaměření na detail uniknout. Hrdinové filmů Seveřan a Nosferatu se proto vydávají ono neznámo, které obestírá jejich svět, prozkoumat, případně pokořit.
Prince Amletha touha po pomstě zažene až na daleký Island, který v Seveřanovi představuje symbolický kraj světa. A v Nosferatu cestuje mladý Thomas z provinčního městečka v severním Německu do divoké Transylvánie, aby zde uzavřel výnosný kontrakt s podivínským hrabětem. Namísto budoucnosti po boku novomanželky Ellen, jejíž melancholii vyléčí buď spaní v korzetu, nebo blahobytné manželství, však nevědomky sešle na svůj rodný Wisburg pohromu apokalyptických rozměrů.
Spánek, snění či somnambulismus
V duchu expresionistické tradice, v níž je ukotven původní Nosferatu, se ústředním principem vyprávění stává spánek, snění či somnambulismus, které třepí okraje reality a vrhají Thomase napospas nočním můrám. Během bloudění po strmých svazích transylvánských hor a putování úzkými roklemi, které křižují bouřlivé peřeje, se propadá do neeuklidovské krajiny, dokud neztratí pojem o prostoru a čase a z noční temnoty se nevyloupne přízračné Orlokovo sídlo. Jeho žena Ellen mezitím náměsíčně bloumá nocí a trpí vizemi, v nichž Thomase ohrožuje krvelačné monstrum, k němuž je nevysvětlitelně přitahována. Čím usilovněji se však Eggers pokouší epicky rozmáchnout a prohloubit psychologii postav, tím intenzivněji se vzdaluje své vizi historického hororu jakožto trenažéru unikátní dobové zkušenosti. Nejživotnější je zde paradoxně nemrtvý Orlok, který je autentický ve své monstrozitě i posedlosti rodovou linií.
Navzdory tomu, o čem se nás snažil přesvědčit Bram Stoker i tuctové drákulovské adaptace, upíří mýtus nezakořenil pouze v Transylvánii, ale je roztroušen po celém Balkáně včetně prosluněných turistických destinací, jako je ostrov Santorini nebo Istrie. Upír zde představuje zvířeckou entitu, je revenantem, jenž krade sílu, vitalitu i životní prostor. Prostřednictvím zlých snů a halucinací proniká do světa živých, aby si uzurpoval jejich místo.
Eggersův hrabě Orlok je mrchožravý ghúl, jehož tělesnou schránku nevratně poznamenaly hnilobné procesy, ale rovněž hladovějící krysy, s nimiž sdílí svou kryptu. Bez ohledu na to, jak hltavě a nenasytně se krmí lidskou krví i tkáněmi, zůstane navždy mokvajícím vakem ochablých svalů, šlach a zpráchnivělé kůže. Tento úpadek se odráží i v jeho hlase: každé slovo, které ze sebe těžkopádně vypraví, je střetem nelidské vůle a posmrtné ztuhlosti.
Eggers tedy po Seveřanovi natočil další film, který je působivější jako defilé skvělých obrazů než coby ucelený příběh. Jeho Nosferatu vypadá velmi evropsky, a přestože je zasazen do třicátých let 19. století, víc než z romantismu se napájí z modernistických směrů od symbolismu po dekadenci, které se začaly rozvíjet přibližně o padesát let později. Podařilo se mu tak zachytit tenzi mezi dlouhým 19. stoletím, jež přežívá ve výjevech z biedermeierovsky spořádané domácnosti Thomasova přítele Hardinga a jeho ženy, a znepokojivými výboji, které předznamenávaly neklidné století dvacáté. Thomasovo putování evokuje zastřenou apokalyptičnost krajinomaleb Ladislava Medňanského a zasněžený Wisburg svou monochromatičností zase připomíná melancholické výjevy městských zákoutí Jakuba Schikanedera.
Upír, jenž je vyobrazován jako animální monstrum, má příznačně v uměleckém provozu spjatém s rakousko-uherským prostorem nezastupitelné místo. Objevuje se v podobě démonických nočních můr přisátých k hrudi svých obětí v grafikách a ilustracích rakouského expresionisty Alfreda Kubina. Z myšlenkově rozvrstveného okruhu přispěvatelů pražského časopisu Moderní revue pro literaturu, umění a život vydavatele Arnošta Procházky, které spojovala fascinace okultními naukami, průzkumem snů či vztahem erotiky a smrti, pak vzešel například malíř Jaroslav Panuška, jehož raná tvorba se hemží přízraky, démony a strašidly. Zdatného karikaturistu se smyslem pro groteskno a všelijaké tělesné deformace přivedlo zaujetí hypnózou a změněnými stavy vědomí právě k zájmu o slovanský folklor a upíry, které zobrazuje jako děsivá monstra, jež coby ozvěna lidského nevědomí zlověstně zírají z jeho maleb.
Stín v podobě pařátu, který se zvolna rozpíná nad Wisburgem, asociuje Panuškovy nejznámější obrazy Návštěva mrtvého nebo Nokturno. Vyznačují se důrazem na smyslovost, obzvláště hmat, který se propsal do návratného motivu Panuškových děl: umrlčího pařátu, jenž se pozvolna formuje z mlžných par či vzdušných proudů a volně prochází mezi světem mrtvých a živých. V hrozivé imaginaci pozapomenutého symbolisty zůstává jejich hranice otevřená. Stejně jako otázka, zda Eggersův Nosferatu projde do hororového kánonu.
Nosferatu. USA 2024, režie a scénář: Robert Eggers, kamera: Jarin Blaschke, střih: Louise Ford, hudba: Robin Carolan, hrají: Bill Skarsgård, Nicholas Hoult, Lily-Rose Depp, Willem Dafoe, Aaron Taylor-Johnson, Emma Corrin ad., 132 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 2. 1. 2025)