Odvrácená strana japonského zázraku / Asura
Hirokazu Koreeda se už dávno etabloval jako ideální glokální filmař, který navazuje na domácí kulturní tradici, ale dokáže oslovit široké globální publikum. Což v jeho případě momentálně znamená nejen cinefilní komunitu sledující okruh filmových festivalů, ale také mnohem širší diváckou obec předplatitelů Neftlixu. V roce 2023 tato streamovací služba uvedla jeho minisérii Makanai: Jak se vaří pro Maiko a zkraje letošního roku přišel s dalším projektem Asura. Jeho novinka je opět obdivuhodná směs komplexního a rafinovaného vypravěčství s divácky atraktivním dramatem, tradice a aktualizačních momentů, navazování na odkaz japonské kinematografie a všeobecně sdělných témat.
Koreeda je čelním současným tvůrcem japonského žánru šóšimin-eiga (na Západě někdy nesprávně označovaném jako šómin-geki). Jeho pojetí „filmů o nižší střední třídě“ (což je doslovný překlad šóšimin-eiga) nebo „dramat o obyčejných lidech“ (což je překlad pseudo japonského termínu šómin-geki) na jednu stranu odkazuje k meziválečným a poválečným klasikům tohoto žánru, jako byli Jasudžiro Ozu, Mikio Naruse nebo Keisuke Kinošita, na druhou stranu jeho pojetí civilních dramat týkajících se většinou rodinného života rezonuje s důležitými tématy současného Japonska i celého západního světa i s „velkými“ tématy intelektuální kultury.
Mimo festivaly
Západ má Koreedu pořád spojeného především s artovou festivalovou scénou, ale jeho obraz v Japonsku je komplexnější. Jeho filmy z posledních deseti let bývají v zemi svého vzniku komerčně úspěšné (zejména Zloději byli vyložený divácký hit i díky svému kontroverznímu tématu), čemuž Koreeda pomáhá i tím, že angažuje známé tváře domácí popkultury. Dobře je to vidět na obsazení Asury –ústřední role čtyř sester obsadily samé domácí hvězdy v čele se slavnou bývalou modelkou a zpěvačkou Rie Mijazawa.
Některé jeho filmy také vznikly podle populárních mang (Nafukovací panna, Naše malá sestra) nebo jsou inspirované aktuálními japonskými kauzami (Nikdo to neví, Zloději). Jinými slovy, i když Koreedovy snímky mají pravidelně své premiéry na filmovém festivalu v Cannes, nejsou to díla určená primárně pro festivalový okruh a Koreeda se nesnaží působit jako vyhraněný arthousový tvůrce (totéž ale ostatně platilo i pro Ozua a řadu dalších mezinárodně proslulých japonských režisérů předchozích desetiletí).
Stejně je potřeba přistupovat i k režisérově televizní tvorbě. Koreeda svůj první autorský hraný televizní seriál natočil už v roce 2012. Šlo o minisérii Going My Home natočenou pro japonskou televizi na levné televizní kamery. Když pomineme horší kvalitu obrazu, šlo o klasické režisérovo rodinné drama, které se dokonce zabývalo jeho typickým tématem vzpomínání na zemřelého člena rodiny. Mimo Japonsko ale tenhle první počin není příliš známý.
Naproti tomu jeho nedávný seriál Makanai potenciálně seznámil s jeho tvorbou i řadu diváků, kteří o něm dosud neslyšeli. Vznikl exkluzivně pro Netflix a stavěl na atraktivních motivech gejš a japonské kuchyně. Vlastně šlo o zatím nejprůzračnější podání Koreedova „receptu“ na úspěch – využívá lokální atrakce, které jsou ale přitažlivé i pro zahraničí, vychází z populární gurume mangy (gurmánská manga – komiksové příběhy, kde hlavní roli hraje příprava jídel), ale nabízí „kultivovanější“, civilnější převyprávění jejího příběhu. Přesto Makanai rozhodně není vypočítavější než ostatní Koreedovy projekty. Naopak, režisér tu dává dohromady globálně čím dál oblíbenější gastro audiovizi s aktualizovanou tradicí japonských dramat o gejšách, jimiž proslul zejména Kendži Mizoguči.
Asura vznikla podle klasické japonské televizní minisérie z roku 1979 scenáristky a spisovatelky Kuniko Mukódo. Námětově modelové japonské rodinné drama vypráví o čtyřech různě starých sestrách v několika zlomových okamžicích jejich životů. Celé vyprávění rozhýbe zjištění, že jejich sedmdesátiletý otec po léta udržuje paralelní vztah s jinou ženou, o kterém jejich matka neví, nebo možná nechce vědět. Koreeda zachoval zasazení příběhu na přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Oproti originálu, který v této době vznikl, tak získal možnost vyprávět o ní z odstupu.
Právě ten je pro vyznění seriálu zásadní. Konec sedmdesátých let totiž v Japonsku znamenal definitivní potvrzení takzvaného japonského ekonomického zázraku, kdy se země transformovala na silnou globální ekonomiku orientovanou na úsporné technologie pod heslem „miniaturizace“. Díky jejich hospodářským úspěchům se už od počátku osmdesátých let v západním světě objevují paranoidní představy o tom, že Japonci „předeženou Západ“, vetknuté například do dystopických kyberpunkových příběhů Blade Runner a Neuromancer.
Pro Japonsko samotné je to éra zvyšujícího se sebevědomí a kontinuity, které se navíc měly definitivně zhroutit až za relativně dlouho – na počátku devadesátých let, kdy naopak začalo období dlouhé prohlubující se stagnace, z níž se země nedostala dodnes. Japonští diváci dnes Asuru sledují z perspektivy společnosti, která se potýká s hospodářskou recesí i s obtížně řešitelnou demografickou krizí a která má za sebou čerstvě promarněnou šanci získat alespoň část někdejší prestiže v extrémně prodělečných olympijských hrách.
Žádná nostalgie
Oproti Going My Home je navíc Asura vizuálně neobyčejně stimulující seriál. Netflix evidentně poskytl Koreedovi (který natáčí ve svém relativně nedávno založeném nezávislém studiu Bunbuku) mnohem štědřejší zázemí než japonská televize a oba seriály jsou díky tomu vizuálně a zvukově přepečlivé. Makanai je vyloženě exhibicionistická – hudbu skládala domácí hvězda Joko Kanno a snad každá scéna nabízí pohled na sofistikovaný pokrm, luxusní kimono nebo malebnou kjótskou ulici. I když se děj odehrává v současnosti, jde o velkou oslavu tradiční japonské kultury, včetně kinematografie. Některé záběry svými kompozicemi, barevným laděním i objekty před kamerou připomínají japonská dramata ze šedesátých let.
Naproti tomu Asura je pojatá v zásadě jako komorní konverzační drama a rozhodně není tak opulentní. I tak ale režisér věnuje péči nevtíravému, ale zároveň všudypřítomnému evokování éry přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Od dobových fenoménů, jako byl box nebo walkmany, po barevné tónování, které připomíná japonské filmy té doby.
Přesto Asura není útěšná nostalgická show ohlížející se za lepšími časy prosperity. Naopak, na tuto dobu nechává nahlížet očima žen ze střední třídy, pro něž tyto časy nebyly zdaleka tak zářné jako pro jejich mužské protějšky. Děj se přitom prakticky nevěnuje ekonomickým aspektům, vyjma toho, že jedna z hrdinek zbohatne poté, co si vezme boxera. Problémy, které postavy řeší, nemají příliš co dělat s jejich sociální třídou. Jde v nich především o mezilidské vztahy. Zároveň se tu kupodivu prakticky nikdy neobjeví žádný přímý odkaz k feminismu, přestože jde v podstatě o příběh čtyř žen v silně patriarchální společnosti.
Čtveřice sester reprezentuje různé progresivní či tradicionalistické tendence tehdejší společnosti: nejstarší vyučuje ikebanu, další je v domácnosti, třetí žije sama a pracuje jako knihovnice, ale potýká se spíš s vlastní upjatostí, než že by se chtěla emancipovat, a nejmladší a nejprogresivnější si vezme mladého boxera, mimo jiné kvůli příležitosti zlepšit svůj společenský status. Je to svým způsobem dobře, protože hrdinky jsou formované svou dobou – nemají mentalitu současných divaček a diváků.
Seriál ale zároveň prostřednictvím jejich příběhů nepřímo říká o postavení žen v tehdejším Japonsku mnoho. Ústředním tématem Asury je nevěra. Příběh začíná u nevěry otce, ale postupně se s ní pokaždé v jiné variaci musejí potýkat všechny čtyři hrdinky. A právě tady narážíme na nejrůznější genderové asymetrie a „dvojí metry“. Vidíme, jak je u kterého z pohlaví nevěra tolerovaná, co pro kterého z partnerů znamená a jaké má možnosti na ni reagovat. Kromě toho, že nevěra slouží k odstínění tehdejších genderových konvencí, zajímá Koreedu i jako etický fenomén. Seriál před nás klade rozdílné příklady bočních milostných poměrů různých postav, aby ukázal, jak jsou vzájemně nepoměřitelné. Přestože se sestry neustále snaží porovnávat různé instance nevěr, které se dějí jim samotným a lidem v jejich okolí, vždycky zjišťují, že každý případ je jiný, je třeba ho jinak hodnotit a nabízí jiná řešení – společné jim je však to, že žádné z těchto řešení obvykle není jednoznačně správné. Minisérie v zásadě nechává postavy bloudit ambivalentními krajinami milostných vztahů, v nichž nejenže neexistuje možnost vítězství, ale každá rovnováha tu je jen křehká a dočasná.
I v tom Asura přímo navazuje na tradici rodinných šóšimin-eiga táhnoucí se až k Ozuovi, který své filmy s oblibou zakončoval záběry krásných hereček, jež s melancholickým úsměvem říkají svým protějškům (a zároveň i publiku), že život je strašlivý a neřešitelný problém. Znovu se potvrzuje, že Koreeda dokáže podmanivě a zároveň podnětně spojovat lokální specifika s obecnými a nadčasovými tématy.
Asura (Ašura no gotoku). Netflix. Režie: Hirokazu Koreeda. Japonsko 2025.