Trilogie o Alexovi a reklamní estetika osmdesátých let

Díla Leose Caraxe charakterizuje okouzlení hranicemi filmové fikce. Jak vyprávějí, pro ně bývá zpravidla důležitější než to, o čem vyprávějí. Někteří kritici sice režisérovi opakovaně vytýkají únik od reality, ale takové výtky opomíjejí, že Carax od začátku odmítá představu, že jeho snímky musejí být „o něčem“. Caraxova fascinace filmovým médiem jako takovým se názorně projevuje nejen v jeho nejnovějších dílech, ale už i v jeho prvních celovečerních filmech, jež tvoří neoficiální „trilogii o Alexovi“.

Caraxovy poslední hrané filmy Holy Motors (2012) a Annette (2021) prezentují okatě umělé časoprostory. Režisér v nich neustále nahlíží do různých typů zákulisí, v nichž se konstruují příběhy, fikční světy a filmové iluze. Pro Holy Motors je emblematická scéna s herci v motion capture oblecích, které slouží k budování iluzí v digitální animaci. Pomocnou trikovou technologii však snímek ukazuje jako cosi esteticky uhrančivého. Zatímco tady se stírá rozdíl mezi světy filmových vyprávění a vytvářením těchto světů, Annette rozbíjí vztah mezi jevištěm a hledištěm. Komik Henry ve vystoupeních neustále vede dialog s publikem a stejně tak se film vrací k...