Režisér uměleckých senzací / Úvod k tématu Leos Carax
Leos Carax sice nenatočil mnoho filmů, ale většina z nich se stala uměleckou senzací. Za svou dlouhou kariéru, jež se rozprostírá přes pět dekád, vytvořil „pouhých“ šest celovečerních snímků. Od jeho debutu Když chlapec potká dívku uplynulo loni čtyřicet let a loni měl také premiéru i jeho nejnovější snímek To nejsem já (2024). Sám režisér prohlásil, že ho někdy přepadá pocit, jako kdyby každý jeho film byl tím posledním, nebo naopak prvním. Možná proto je Caraxova filmografie tak přerývavá – některé tituly od sebe dělí mnohaleté proluky, jež ve své době budily zdání, že se Carax ze světa kinematografie nadobro vytratil. O to překvapivější pak bývaly jeho návraty, provázené velkým zájmem a očekáváním.
Carax zahajoval filmařskou dráhu v polovině osmdesátých let v okruhu francouzského cinéma du look vedle Luca Bessonaa Jeana-Jacquesa Beineixe. Vyprofiloval se však v autora natolik nevyzpytatelného a eklektického, že ho dnes nelze spojovat s jediným konkrétním stylem či trendem. Inklinace k rozličným uměleckým vzorům, tradicím, žánrům nebo citacím pramení z jeho pravověrné cinefilie, jejíž původ sahá do doby dospívání tehdy ještě Alexe Christopha Duponta. Objev filmu pro něj znamenal začátek nového vnímání světa, což se ostatně přihodilo i mnoha jiným velkým autorům, které budoucí režisér obdivoval.
Přestože Carax v různé míře využívá to, co jsme už dávno viděli jinde (od kina atrakcí a němého filmu, přes klasickou populární kinematografii či obecně populární kulturu až po novovlnnou poetiku), dokáže tyto zdroje přetavit do osobitých, radikálních a vtahujících snímků, které pokaždé znovu spouštějí debaty o podobách uměleckého filmu. Díky tomu všemu Leos Carax stále patří mezi nejúspěšnější a nejoriginálnější autorské tvůrce. Vzhledem k jeho nepočetné filmografii reflektuje téma takřka kompletní režisérovo dílo. Následující texty nabízejí rozmanité pohledy na všechny Caraxovy celovečerní a některé krátkometrážní a středometrážní tituly.
Kořeny tvorby Leose Caraxe poodkrývá Martin Šrajer. Představuje ho právě jako mladého cinefila, jenž se přes texty v Cahiers du cinéma dostal k prvním amatérským filmovým pokusům, ve kterých jsou už zřejmé zárodky jeho stylu. Navazující příspěvek Antonína Tesaře přibližuje Caraxovy profesionální začátky. Rozebírá jeho trilogii Když chlapec potká dívku (1984), Zlá krev (1986) a Milenci z Pont-Neuf (1991), kterou Carax stvrdil svou pověst „zázračného dítěte“ francouzské kinematografie.
Siarhei Samusevich se zaměřil na snímek Pola X – Caraxovo patrně nejtemnější dílo, s nímž se režisér v roce 1999 vrátil na scénu po osmileté odmlce a v němž rezonovaly jeho tehdejší umělecké i osobní postoje. O Holy Motors (2012) již bylo napsáno mnoho. Luboš Ptáček však zvolil netradiční úhel a prozkoumal Caraxovo zachycení Paříže z „flâneurské perspektivy“. Janis Prášil se soustředil na Caraxův zatím poslední celovečerní film Annette (2021), jehož postavy a ústřední témata nazírá v kontextu autorových starších snímků, ale i jeho nejnovějšího experimentálního autoportrétu To nejsem já.