Město iluzí / Záblesky naděje

Zatímco v nultých letech se s filmovým realismem často pojil přívlastek pozorovatelský, poslední dekáda a půl čím dál silněji přináší spojení „dokumentaristického“ zájmu o zachycování přehlížených společenských jevů s empatickou, sugestivní a poetickou stylizací. Ideálem už není pozice „mouchy na zdi“, která je chladným a nezaujatým svědkem neodvratných všednodenních krutostí. Ve filmech rozdílných tvůrkyň a tvůrců jako Andrea Arnold, Alice Rohrwacher, Barry Jenkins či ze starších Claire Denis nebo Apichatpong Weerasethakul se naopak klíčem k marginalizovaným společenským skupinám a jejich problémům stává snaha o vcítění pomocí expresivních filmařských prostředků – hudby, střihové skladby, ale i herecké akce, nebo dokonce vyloženě poetických, fantaskních prvků vyprávění. Indický snímek začínající režisérky Payal Kapadia Záblesky naděje je pokračováním této tendence.

Záblesky naděje přinášejí mozaikovité vyprávění o několika ženách žijících v současné Bombaji. Pozornost se tu střídavě přenáší na každou z nich i na město samotné. Všechny tři perspektivy přitom nespojuje žádné konkrétní ústřední téma, ale jen melancholické vyznění nasáklé pocitem hluboké nenaplněné touhy. V klíčovém monologu, který provází záběry...