Láska na beznadějném místě /Hudba ve filmech Andrey Arnold
Pokud existuje současná režisérská osobnost, která dokáže pomocí hudby pokorně a citlivě povznést své postavy žijící na okraji společnosti, je jí Andrea Arnold. Angličanka, která značnou část svého života strávila nikoli natáčením filmů, nýbrž vystupováním (hlavně tancem) v televizních pořadech, a kterou jeden čas inspiroval i newyorský rapper Ghostface Killah, přistupuje k hudebnímu doprovodu jako k samostatné filmové postavě. Jedni v souvislosti s ní mluví o divokých rekontextualizacích popu, druzí o uznání kýče. Záměry ale ustupují. Hlavní je její schopnost přesvědčivě slyšet svět ušima jejích postav.
Hudba londýnského producenta Buriala, známého zejména deskou Untrue, je dosud nejvýstřednějším příkladem v její filmografii. Arnold totiž obvykle používá nediegetickou hudbu minimálně. V jejím nejnovějším snímku Ptáče, vyprávěném z pohledu dvanáctileté protagonistky Bailey (Nykiya Adams), je Burialova snová skladba s pomalým beatem a naturálními samply odrazem vnitřního světa mladé dívky. Zároveň tvoří štít chránící ji před tvrdou realitou dospívání. Jde o další typ útěku, který je charakteristický pro postavy Arnold v jejích předešlých filmech. Hudba je totiž bezpečným, imaginativním prostorem, ve...