KVIFF: Raději nezešílet, ty vole. Remův film kombinuje vlastenecký skanzen a cirkusáckou freak show

Miro Remo v časopise Dok.revue publikoval před začátkem karlovarského festivalu doprovodný autorský text ke svému novému filmu Raději zešílet v divočině. O stejnojmenném bestselleru Aleše Palána, v němž autor zpovídá osm samorostů žijících na Šumavě v tomto článku píše: „Alešova kniha není jen sbírkou portrétů, je to brána. Do jiného rytmu, do rozhodnutí, která se vymykají běžnému koloběhu. Do životů lidí, kteří si vybrali ticho. Ale ne jako útěk, spíš jako odpověď.“ Skoro by se zdálo, že Rema zaujala meditativní dimenze žití stranou civilizace. Vyzdvihuje ticho, jiný rytmus. Zvláštní proto je, že jeho film přináší takřka naprostý opak. Hlučnou, akčně napěchovanou, bukolickým kýčem násáklou sérii venkovských výjevů, plně podřízenou bulvárně šokantní logice současné mediální kultury, v níž mezi smrtí, křikem a vychýlenými bizarnostmi není prostor na klid.

Remo si do filmu vybral dvojici jurodivých bratrů, Ondřeje a Františka Klišíkovy, a zvířectvo jejich skromného jihočeského hospodářství. Zároveň mu tito dva tak trochu zbyli, jak režisér vysvětluje ve svém článku. Původně měl v plánu natáčet na třech různých místech čtyři postavy, jež měly ukazovat odlišné přístupy k samotářskému životu na periferii, ale z nichž dvě postupně zemřely na rakovinu.

S pracovitou farmářkou Martinou Kyselovou dokonce Remo začal filmovat, natočený materiál mu však nepřipadal pro snímek vhodný. Dokumentarista to popisuje následovně: „V maringotce bubnoval déšť na plechovou střechu, hořák syčel pod hliníkovou konvicí na čaj. Pohybovala se pomalu, dívala se do zamlženého okna a já jsem měl pocit, že všechny její myšlenky se odehrávají tady a teď, v její hlavě. To ale vůbec nebyl ideální stav pro film. Film přece není rozhlasová hra, říkal jsem si, a lámal si hlavu nad tím, jak obrazově její silný příběh uchopit.“ Jinými slovy, Martinin život zřejmě nebyl pro tento projekt dostatečně divoký, nespoutaný, vizuálně sugestivní. Spíš takový nudný, statický, tiše přemítavý, nebo dokonce mlčenlivý. Kdo by se na něco takového chtěl dívat? 

Vzdor Removým preferencím je jistá ztišenost, neakčnost, pomalost pro solitérní život v lesích dost příznačná. A řada jiných filmů přesně tyto kvality zprostředkovává. Jeden z nich, Bogancloch režiséra Bena Riverse, se dokonce promítá na letošním karlovarském festivalu. Skotský hermit Jake Williams, s bělostným plnovousem ne nepodobným bratrům Klišíkovým, v něm poslouchá a brouká si blízkovýchodní hudbu, vaří, pečuje o rostliny ve skleníku, dívá se z okna, s deštníkem jako učební pomůckou jezdí v autě vykládat školákům o sluneční soustavě, v zimě chodí na běžky, koupe se ve venkovní vaně. Rivers, který s Williamsem natáčel už dva předchozí filmy, vše snímá s pokornou trpělivostí vyklidněného souputníka. Nalaďuje se na Williamsův pozvolný, téměř stojatý temporytmus a esteticky ho přenáší dál. Kazy černobílého 16mm filmu nechává nepostřehnutelně prostupovat jiskrami táboráku, testuje naši pozornost a vyzývá nás k zaujatému vnímání toho nejobyčejnějšího a nejvšednějšího. 

Vyjít takovému přístupu vstříc vyžaduje smyslovou reorientaci a určitou námahu. A ne každý tuto výzvu dokáže akceptovat. Budeme-li však v souvislosti s těmito filmy nevyhnutelně mluvit o ekologii, je třeba ji chápat také v rámci audiovizuální ekologie obrazů a zvuků. Zpomalené filmy, jako je ten Riversův, nejen že portrétují alternativní žití posazené stranou těkavého kapitalistického frmolu, ale zároveň samy zcela adekvátně vepisují toto alternativní zakoušení časoprostoru do svého stylu, do rozvolněné nedramatické struktury, do prodloužených, ale přesto půvabných záběrů. Uvědomují si, že sesbírávat filmařský materiál o těchto lidech a těchto prostředích s sebou nese určitou zodpovědnost vůči jejich šetrné extrakci.

Není to jediný správný, ani jediný možný postoj. Remo ale proti němu ve svém rozjuchaném bijáku kráčí v takřka dokonalé kontradikci. S pořízenými záběry zachází podle kvocientu jejich výstřednosti, zábavnosti nebo provokativnosti a chová se jako neotesaný velkoměstský buran, co po příchodu do lesa huláká, trousí kolem sebe odpadky a nezřízeně se přitom opájí divokostí všeho vůkol sebe: „Jé, mámo, podívej! Tamhle někomu kráva vocucává vousy!“

Aby Remo svůj těžce vytěžený materiál patřičně prodal, exploatačně na sebe vrší jednu atrakci za druhou. Kráva táhne jednoho z bratrů po zemi na řetězu jak v němé grotesce. Kočka ťape po plotě jako vycvičená artistka. Pes jménem Joint loví a zabíjí krtka. Ondřej usekává kohoutovi hlavu sekyrou („Neboj se nic, vole. Už si v jiným světě, vole,“ říká přitom). Bratři se hašteří, řvou na sebe jeden přes druhého (to se děje prakticky nonstop), dávají spolu páku, přestože František má místo od pravého lokte dolů jen pahýl. A mezitím Franta coby vrchní pábitel recituje poetické verše, kamera se kochá malebností a krásou české krajiny a k tomu všemu postupně hraje celá Má vlast. Výsledkem je jakási zvrácená kombinace cirkusácké freak show a vlasteneckého skanzenu, soubor divácky vděčných megahitů, mezi nimiž chybí jakýkoli prostor se na bratry, jejich místo a vztahy skutečně koncentrovaněji naladit.

Zejména se zvířaty filmaři zacházejí jako s proprietami, jejichž život a smrt lze nejsnáze zneužít ve prospěch snímku a jeho atraktivity. Vůbec nejhůř to odnáší vůl Nandy, z nějž se napřed za přispění hlasu Jiřího Lábuse stává vypravěč představující aktéry a komentující děj. Zvíře je tak pomocí speciálních efektů polidštěno, ale současně navzdory svému vlastnímu vnímání a pozici na farmě vmanipulováno do role, kterou nikdy nemělo ani mít nemohlo. Z Remova komentáře v rozhovoru pro Respekt je přitom zjevné, že mu v tomto směru byla jakákoli dokumentaristická etika nebo úcta k natáčené mimolidské bytosti cizí. „Potřebovali jsme jednoduše do filmu dostat kauzalitu, důležité informace, aby se člověk neztratil v příběhu,“ říká k tomu Remo. „Takže jsme vymysleli takovou srandu. Nic jiného v tom není třeba hledat.“ No, jenže ona to sranda není. Zvlášť když později vykuchané zvíře nasnímáte tak, aby především v celkové kompozici efektně vyniklo.

Miro Remo tvrdí, že jeho záměrem bylo odloučený život v šumavských hvozdech oproti Palánově knize odromantizovat, zbavit rozjímavého kouzla a patrně ukázat, že tato existence může být také ošklivá, nehostinná a drásavá. Ve skutečnosti se romanticky okouzleného pohledu nevzdal a navíc k němu ve svém nezřízeném humpoláctví přidal dávku bezohledné řezničiny a primitivně vulgární překřikované. V rámci dychtivé honby za vtípky, hláškami, brutálními scénkami a reklamními výjevy totiž Remo, zdá se, zapomněl, že by se k aktérům a jejich mikrokosmu mohl sám nějak vztáhnout a něco souvislejšího a zřetelnějšího o nich vypovědět. Zvlášť když bratři toho mají tolik na jazyku. Jenže ani to se neděje, film se příliš honí za senzacemi.

Potenciál zajímavější přesahové výpovědi přitom tato látka má. Klišíkovi byli regionálně důležitými postavami listopadového převratu a byli za svoji činnost později vyznamenáni. Film to didakticky připomíná záznamem v televizi a poté aspoň chvilku nechává bratry nadávat na Putina a trmácet se kolem na větev nastrčené ukrajinské vlajky. „Nebojte, jsou na správné straně,“ jako by nás chlácholil dokument, snad kdybychom tyhle dva podivíny chtěli podezřívat z proruského naladění. Nic víc z toho ale nevyplyne.

Podnětnější by bylo zkoumat, nakolik Ondra s Frantou stále ztělesňují polistopadové ideály, ať už je to svoboda, důvěra v demokracii nebo jiné hodnoty. Na zdi jim visí dalajláma, nosí tričko s Buddhou a stranou neustálých bratrských hádek se občas zdá, že protagonisté možná o východních naukách někdy něco slyšeli. Jejich „filozofování“ má ale kvality mudrlantské diskuze ze čtvrté cenové („Smrt neexistuje, jenom život!“), čemuž ani nepomáhá styl filmu, který sám nic neartikuluje, nepoužívá významotvorně montáž či rámování a celkově se topí v samovolném zmatení názorů a pozic. Mohla by z toho být dobrá studia o vyhaslosti předrevolučního undergroundu, nebo naopak ukázka jeho překvapivé životnosti. Ani k jednomu se však film nepřiklání.

Remo popisuje svůj film jako „pohádku pro dospělé“. Otázkou pak tedy je, proč ji vůbec musel dolovat z dokumentárních základů a co jí chtěl sdělit. Z jeho výprodeje naturalistických symbolů, divokých Krakonošů a nahodilých biblických odkazů jsem zvládnul vyvodit jen to, že takovouhle pohádku o soudobých blanických rytířích bychom si raději neměli vůbec vyprávět.