Úvod k tématu / Jak se žije v českém filmu
Českému filmovému průmyslu se na první pohled daří. Počet tuzemských celovečerních titulů v distribuci převyšuje v posledních letech hranici padesáti titulů, což je bilance, která se vyrovná i výrazně produktivním historickým etapám české kinematografie, nebo je dokonce překonává. Mluví se o kvalitativním vzestupu tvorby nebo o festivalových úspěších animovaných, dokumentárních i hraných snímků. Kromě toho patří Česko v rámci střední Evropy k oblíbeným lokacím pro zahraniční produkce. V současnosti se však čím dál hlasitěji mluví také o tom, co se dlouhodobě ukrývá pod vcelku lákavou fasádou. Tento druhý, ne už tolik lichotivý pohled míří na ty, kteří české filmy vytvářejí.
Nápad na téma „Jak se žije v českém filmu“ se zrodil v reakci na některá nedávná opatření (transformace Státního fondu kinematografie ve Státní fond audiovize nebo status umělce), průzkumy či debaty (postavení žen ve filmovém průmyslu nebo otázka rodičovství lidí působících v audiovizi).Oslovili jsme několik osobností, které se orientují v aktuální situaci, aby popsaly kondici české kinematografie primárně z profesně-personálního hlediska: co považují za největší potíže, potřeby a rizika a co podle nich v současných strukturách průmyslu funguje a nefunguje. Jednotlivé příspěvky mapují různé sektory a všechny vznikaly zcela nezávisle na sobě. Přesto se pozoruhodně protínají: na jedné straně shodně konstatují například nevyhovující pracovní podmínky nebo nedostatečné finanční ohodnocení, na straně druhé vybízejí ke sdílení nebo sdružování jakožto možnosti změny poměrů.
Celkový stav sumarizuje režisérka Marta Nováková z pozice předsedkyně Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů (ARAS). Ve svém textu se dotýká řady klíčových otázek – od mizerného existenčního zajištění filmařů a filmařek, přes problémy právního nastavení až po zkreslené veřejné mínění o pracovnících v kultuře. Martin Šrajer připravil rozsáhlou anketu s mladými scenáristy a scenáristkami, kteří hovoří mimo jiné o překážkách, jež jim zabraňují věnovat se naplno své profesi a jež jsou nejcitelnější v průběhu finančně podhodnoceného literárního vývoje. Jana Čížkovská shrnuje situaci filmařek v Česku, kde se stále zdaleka nedá mluvit ani o genderové rovnosti, ani o reálné vůli se jí dobrat. Ve srovnání s jinými evropskými státy se také zamýšlí nad možným řešením, jež nevyhnutelně směřuje k regulačním strategiím.
Dokumentarista a nezávislý producent Jindřich Andrš podrobněji rozebírá problém honorářů v dokumentárním filmu, přičemž bere v úvahu vztahy mezi autory, producenty a státními institucemi, jež se podílejí na výrobě. Závěrečný text animátorky a pedagožky Michaely Režové přibližuje situaci v oboru animace, kde se sice vyjevují podobné potíže jako v hraném a dokumentárním filmu, ale kde se již plánovitě rozvíjí zmiňovaná tendence ke sdružování coby základní krok ke zlepšení poměrů.
Přestože na následujících stranách často zaznívá frustrace, podstatné je, že všichni formulují konkrétní požadavky nebo úkoly, které je potřeba v zájmu kvalitnějšího života v českém filmu zvládnout. Snad tedy za nějakou dobu budeme na nynější nesnáze pohlížet jako na překonané nemoci.