Neúspěšná krádež dvou žánrů / High School Heist
Hight School Heist je druhý celovečerní film režiséra a scenáristy Jana Haluzy, následující po Deníčku moderního fotra z roku 2021. Filmař v něm pokročil na své cestě za kvalitním mainstreamem, který v českém prostředí aplikuje americké žánrové tradice. V některých ohledech nabízí o řád lepší produkt, v jiných odhaluje své vrozené autorské limity.
Především je nutno zdůraznit, že Haluza na žádné rovině nereflektuje středoškolskou zkušenost, a už vůbec ne tu českou. Jedná se o jednoznačnou variaci na středoškolské filmy ze Spojených států. Mísí se v něm idealizace, pozitivní i negativní stereotypy a alegorický prvek, kdy střední škola reprezentuje širší společnost. Haluza navíc povědomé prvky kombinuje s heistem, tedy další silnou a primárně americkou tradicí. Potíž je, že přeneseny do českého prostoru oba tyto systémy ztrácejí svou historii a mediální autenticitu a stávají se prostě ornamentem, který k ničemu zřejmému neodkazuje a neznamená nic nad rámec vágní popkulturní povědomosti.
Haluza nevykazuje snahu žánr doopravdy aplikovat na české prostředí, což je kámen úrazu celého jeho přístupu. Odmítá se nad možností variace zamyslet i tehdy, kdy rozdílnost českého a amerického prostředí vede k úplné nepřesvědčivosti. Například tu máme studenty z jedné třídy, kteří „spolu nikdy nepromluvili jediné slovo“ a neznají se. Uprostřed filmu se populární holka seznamuje s partou nerdů, což je prezentováno jako první konverzace, jakou spolu kdy vedli. Tahle logika naprostých cizinců v jednom ročníku je za vlasy přitaženým klišé i ve Spojených státech, v Česku je však už zcela absurdní.
Dynamika místního kolektivu se vrací někam do časů Pomsty šprtů či Kingova To, kdy je skupina extrovertních a vysoce schopných kamarádů prezentovaná jako „Loseři“ (v tomto případě doslovný název party, jímž se navzájem oslovují). Není jistě novým zjištěním, že v mainstreamovém narativu se jen těžko zobrazují postavy autenticky neschopné fungovat v kolektivu. Tvůrci nám tedy sdělují, o jak asociální lidi jde, přestože je neustále sledujeme uprostřed živé a úspěšné vzájemné socializace. V případě High School Heist to ale obzvlášť bije do očí, protože kromě neustálé sebedefinice hrdinů jako „těch na okraji“ nevidíme žádný skutečný důsledek téhle dysfunkce.
Haluza má několik nepopiratelných silných stránek. Má skvělý cit na výběr a vedení herců a dál si pěstuje řemeslný um, takže snímek vypadá v každém ohledu profesionálně. Zjevně se cítí pevně v kramflecích vždy, když může spustit nějakou svižnou expoziční montáž, která bude dobře záběrovaná i sestříhaná. I tento klad se ale projevuje výhradně ve vězení žánrových klišé a stereotypů, takže se často setkáme s řešením, které je provedeno špičkově, ale nikdy s takovým, které překvapí. Přednosti filmu naštěstí celkem zapadají do zvoleného námětu. Během heistu se nabízí řada důvodů k akčním montážím. Škoda, že se nepodařilo lépe naprofilovat postavy nebo nabídnout pevnější vyprávění.
Přítomnost vševědoucí vypravěčky dělá ze sledování filmu dost mechanickou aktivitu. Představí snad dvě desítky postav, z nichž každá si nárokuje svůj medailonek a slovní popis, který vysvětluje její unikátní vlastnosti. Bylo by potřeba mnohem víc scenáristického talentu, aby se tolik postav aktivně projevilo v ději. Zdrženlivost však není vlastnost, která by byla Haluzovi blízká, a jeho základním tvůrčím přístupem se zdá být udělat vždy spíš o kus víc než míň. Tvoří tu tedy jakousi encyklopedii klišé středoškolského filmu. A později, když se dobere ke své pointě, nám sdělí, že žádného člověka nejde do těchto kategorií uzamknout tak, aby jimi byl vystižen. Jedná se o bizarní akt sebenaplňujícího proroctví, kdy filmař velmi násilně vytáhl klišé z jiného prostoru a doby a aplikoval je bez jakékoli nutnosti či využití, aby nám sdělil, že se jimi nemáme řídit. Kéž by šel raději cestou Limonádového Joea a absurditu žánru podtrhl jeho dovedením do důsledků, ne náhlým sentimentálním monologem.
Výsledek je jedním z těch iritujících případů, kdy před svýma očima vidíme nemálo talentu, který ale směřuje zcela neproduktivním směrem. Haluza je ve skutečnosti blízko k tomu, aby našel pro svůj projekt nějaký smysl – příběh je rámován snahou pětice hrdinů a hrdinek získat revenge porno, které chce bývalý kluk jedné z nich zveřejnit. Tady by mohli tvůrci přejít k něčemu aktuálnímu a přítomnému, od čeho by se dalo utíkat do fantazie. S tímto motivem se však nepracuje nijak domyšleně. Potenciální oběť reaguje na situaci velmi nekonzistentně, povětšinou se ani nechová, jako by se jí osobně týkala. Neschopnost s motivem plnohodnotně pracovat dokládá i to, že celá akce se odehrává proto, aby byla ochráněna čest dívky, kterou doposud nikdo ze skupiny osobně neznal, což je jistě šlechetné. Nicméně součástí plánu je i svést jinou dívku, což je kruté a hraničící se sexuálním zneužitím. Vzhledem k tomu, že zbytek filmu zviditelňuje a zdůrazňuje bezpečí mladých žen před hrozbami právě tohoto typu, si pak dílo nemůže nárokovat, že divák na podobné aspekty nebude myslet. Svedená dívka je „naštěstí“ jen velmi vedlejší postavou bez nároku na vlastní psychologii, takže když se dozví pravdu, prakticky okamžitě mladíkovi odpouští a nejspíš ji to i trochu rajcuje.
A s tím mizí i jediná šance, jíž mohl High School Heist „o něčem být“. Snímek určitě vykazuje znalost historie žánru i hravost. Ovšem jedná se spíš o hravost ve smyslu, že si tvůrci v kolektivu užili brainstorming nad všemi nápady, než že by šlo o skutečnou kreativitu, která kombinací standardizovaných stavebních bloků vede k zajímavému výsledku. Haluzův druhý celovečerní zářez je jistě lepší než Deníček moderního fotra, protože formát filmu lépe vyhovuje jeho řemeslným přednostem. U řady scén si můžeme říct, jak dobře umí tenhle režisér vést herce, jak dynamicky prezentuje scénu. Chybí ale cit na to udělat z dobře realizovaného videa uspokojivý fikční film.
High School Heist
ČR 2025, režie a scénář: Jan Haluza, kamera: Viktor Smutný, střih: Marek Opatrný, hudba: Ondřej Brousek, hrají: Prokop Zach, Tomáš Weber, Beáta Hrnčiříková, Maxmilián Kocek, Maximilián Dolanský ad., 99 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 29. 5. 2025)