Věci, co má rád Spike Lee / Až na dno
Hudební producent David King, hlavní protagonista nového filmu Spika Leeho Až na dno, má ve svém luxusním brooklynském bytě působivou sbírku uměleckých děl včetně Basqiatovy pocty Charlie Parkerovi nebo pop artového portrétu Muhammada Aliho od Andyho Warhola. Lee v jednom rozhovoru hrdě přiznává, že v této scéně použil reprodukce obrazů, které má ve své osobní sbírce. Stejný dojem budí celý jeho film – jako by pro něj historka založená na klasice Akiry Kurosawy Nebe a peklo sloužila jen jako záminka pro vytvoření katalogu věcí, které má Spike Lee rád, a věcí, které má na srdci. A už mu bylo trochu jedno, jestli tenhle seznam dává dohromady něco smysluplného.
Prvními položkami tohoto katalogu jsou už samotný Kurosawa a herec Denzel Washington, představitel hlavní role. Až na dno vznikalo původně jako projekt založený na scénáři Alana Foxe, v němž měl Washington hrát. Spike Lee se k němu dostal právě přes známost s hercem a údajně původní scénář výrazně přepsal. Třeba tak, že přidal do děje motivy související s basketballem, protože je velkým fanouškem New York Knicks. Dost možná je také autorem motivu týkajícího se využití AI v populární hudbě, protože proti generativním modelům umělé inteligence se v rozhovorech ochotně a hlasitě vyjadřuje.
Když byl snímek Až na dno uveden v Cannes, Lee tam zároveň předával festivalové ocenění Washingtonovi, s nímž spolupracoval již na pěti filmech, a herce prohlásil za svého „bratra z jiné matky“. Podobným způsobem si přivlastňuje i samotného Kurosawu – prohlásil, že vlastní fotografii podepsanou od samotného mistra s dedikací „Drahému Spikovi“.
Unikavý Kurosawa
Až na dno by se do nějaké míry dalo považovat za poctu Akirovi Kurosawovi a Denzelu Washingtonovi. Bohužel ale jen do nějaké míry. Kurosawovo Nebe a peklo, natočené na černobílý film a v širokoúhlém formátu, je mistrovské mimo jiné i díky promyšleným obrazovým kompozicím. Záběry první poloviny filmu zachycují často množství postav najednou a Kurosawa subtilně a rafinovaně vkládá významy do jejich rozmístění v mizanscéně. Druhá polovina pak ještě výrazněji akcentuje ústřední motiv sociální hierarchie, když vzájemně rozehrává prostředí „nebeského“ domu bohatého obchodníka s botami proti „pekelnému“ prostředí chudších částí Jokohamy, odkud pochází postava únosce.
V Leeho filmu občas najdeme scény, které se pokoušejí inscenovat akci v prostoru podobně – v distancovanějších záběrech rozehrávajících interakci několika postav a vizuálně akcentujících vztahy mezi nimi. Problém je, že Spike Lee rozhodně není (a nikdy nebyl) subtilní režisér. I podobně vystavěné scény tu vyznívají spíš jako okázalá vnějšková pocta, u které se navíc zejména díky střihové skladbě ukazuje, že režisérovi uniká smysl Kurosawových rozhodnutí.
Až na dno je celkově stylisticky neobyčejně eklektický film, který od kompozic odkoukaných od Kurosawy přechází ke standardním postupům zesílené kontinuity rozdělujícím dialog na polodetaily hovořících postav, a ten zase nahradí překotným střihem zdůrazňujícím dramatičnost. Načež následuje dialog snímaný tentokrát v jediném dlouhém statickém záběru na oba mluvčí. Jedna rozmluva dvou postav dokonce střídá dvě pozice kamery, které obě zachycují velké celky a stříhá se mezi nimi ve stoosmdesátistupňovém úhlu. Něco z toho působí jako pocta Kurosawovi, něco jako formální experiment a něco jako naprosto konvenční práce.
Podobně bizarně poslepovaná je i hudební dramaturgie některých scén. Obzvlášť to platí u dramatické pasáže předání výkupného, kterou provází monotónní taneční melodie formace Fergus McCreadie Trio kombinující jazz a skotský folk a následně ji vystřídá portorikánská salsa.
Rozhodnutí přesadit děj do prostředí současného hudebního průmyslu nedopadlo příliš šťastně ani koncepčně. Tedy kromě toho, že zavdá příležitost ke kritice hudby generované AI a umožní vznik nadupaného písňového soundtracku i obsazení hiphopových hvězd ASAP Rockyho, Princess Nokie a Ice Spice do vedlejších rolí.
Kurosawův film inspirovaný románem Eda McBaina je především hluboce kritickou analýzou majetkové společenské hierarchie – nebem a peklem v názvu je svět bohatých a svět chudých. Podobná hierarchie existuje i v hudebním byznysu, kde bohatí producenti doslova obchodují s chudými rappery aspirujícími na pozici hvězd, které už nemusí vlastní prekérní životní situaci řešit. Leeho film o tomhle rozporu sice dokáže mluvit ústy svých protagonistů, ale nesvede ho nijak přesvědčivě ukázat, ať už prostřednictvím mizanscény nebo dramatických situací. Spíš ho podřizuje herecké kreaci Denzela Washingtona, která jako by chtěla obsáhnout a zastínit obě polohy, jak nebe, tak peklo.
Zatímco předobraz této postavy u Kurosawy v podání Tošira Mifuneho je plasticky vykreslený, ale zároveň jednoznačně definovaný chamtivý bohatý muž, Washingtonův David King má zřejmě být tvrdý obchodník a zároveň zásadový umělecký kurátor. Muž, kterého v jedné scéně vidíme žít uprostřed přepychu a v další bere do ruky pistoli a pohybuje se městem jako protřelý pouliční gangster a nakonec svádí vítěznou freestylovou rapovou bitvu s mladým hiphoperem. Washington je skutečným středobodem celého filmu a je obdivuhodné, že dokázal takhle vnitřně neuspořádané postavě dát celkem jednotný tón.
Až na dno sice naštěstí není tak deklamativní jako Leeho předchozí snímek Bratrstvo pěti, přesto je na něm znát, v jaké fázi se autorova tvůrčí dráha momentálně nachází – někde mezi hrdým prezentováním rodinného stříbra a poněkud bezradným tápáním.
Až na dno (Highest 2 Lowest). USA 2025. Režie: Spike Lee, scénář: Alan Fox, kamera: Matthew Libatique, střih: Barry Alexander Brown, Allyson C. Johnson, hudba: Howard Drossin, hrají: Denzel Washington, Jeffrey Wright, Ilfenesh Hadera, ASAP Rocky, John Douglas Thompson ad., 133 minut, distribuce (VOD): Apple TV+ (premiéra 5. 9. 2025).