Amour fou vampirique / Dracula podle Luca Bessona

Od prvních kanonických adaptací románu Brama Stokera, tedy od Upíra Nosferata od Friedricha Wilhelma Murnaua a Draculy Toda Browninga je běžné, že autoři filmových verzí viktoriánské klasiky vepisují do původního příběhu cokoli, co uznají za vhodné. Ostatně dvě z nejnovějších draculovských variací, tedy Renfield a The Last Voyage of the Demeter, dokonce vycházejí jen z dílčích motivů Stokerovy knihy, a třetí, Eggersův Nosferatu, je pokračováním paralelní „expresionistické“ větve přizpůsobené režisérově charakteristickému historicismu. K Draculovi se zkrátka všichni chovají jako upíři – vysávají z něj životodárné esence, z nichž pak žijí jejich vlastní díla. Nemělo by proto překvapovat, že úplně stejně ke knížeti temnot přistoupil nyní i Luc Besson.

Besson byl už od svých nejranějších filmů řazených k tradici cinéma du look mistrem v přehánění konvencí populárních žánrů do podoby, která je zrádná ve své kombinaci odzbrojující naivity a rafinované hravosti. Jako by u svých filmů předpokládal, že jejich diváctvo bude neustále nekriticky podléhat jejich okázalému šarmu a zároveň se nad nimi bavit s ironickým odstupem. Vlastně připomínají samotnou postavu Bessonova Draculy: na jednu stranu celá staletí nedělá nic jiného, než že touží po lásce, a na druhou cynicky pohrdá vším včetně vlastního života.

V Bessonově Draculovi se především neustále snoubí melodrama s groteskností do tvaru plného paradoxů. Už podle názvu má být film příběhem velké lásky, která přetrvala staletí – což je motiv, jímž navazuje na slavného Draculu Francise Forda Coppoly z kraje devadesátých let. Vztah hraběte s jeho partnerkou Elisabetou je ale zobrazovaný jen jako nikdy neutuchající sexuální magnetismus. Draculovo čtyřsetleté zoufalé toužení po jeho protějšku by se dalo prohlásit stejně dobře za nevyčerpatelnou zamilovanost i za neutuchající nadrženost.

Souvislost upírů a erotiky byla v upírských filmech tematizována už mnohokrát, ale Besson ji neustále klade do popředí s až pubertální přímočarostí. Ženy nakažené vampyrismem svádějí všechny muže ve svém okolí, sám hrabě své oběti svádí nikoli upírským charismatem, ale ultimátní afrodiziakální voňavkou, kterou kupuje v benátské parfumerii. Když si Mina uvědomí, že je reinkarnací jeho milenky Elisabeth, jako první jí na mysli vytanou vzpomínky na chvíle strávené ve společném loži.

Film pojatý jako maximalistická romance, kde se láska neustále zaměňuje se sexuálním chtíčem, je plný uhrančivých surreálně groteskních obrazů – žena uhánějící na koni „minovým polem“ tvořeným pastmi na medvědy, hrabě stále dokola páchající neúspěšné pokusy o sebevraždu skokem s extrémně vysoké věže hradu, upír vyzdvižený nad zem lidskou pyramidou rozvášněných jeptišek… Besson tu jako obvykle dává přednost silným výjevům a ryzím emocím před pečlivě a smysluplně vystavěným vyprávěním. Zároveň ale v některých ohledech zůstává nepokrytě dětinský. Draculovi v jeho hradu nicméně nedělají společnost sexuchtivé upírky jako v předloze, ale digitálně animované oživlé chrliče ovládající bojová umění. Van Helsinga v podání Christopha Waltze ovládá mladický údiv a touha po poznání.

Nádherné monstrum
Epicentrem je nicméně představitel hlavní role Caleb Landry Jones. A to do té míry, že Besson údajně pojal plán zfilmovat Stokerův román hlavně proto, že chtěl po předchozím Dogmanovi natočit další film právě s tímto hercem. Jones už svojí fyziognomií naplňuje paradoxnost celého projektu. Jeho charisma je spojené s tradičně pojímanou ošklivostí – ne náhodou bývá typicky obsazovaný do divácky nekomfortních až odpudivých postav. V Draculovi dostal příležitost rozehrát neobyčejně široký rejstřík různých poloh, které mu jeho herecká persona umožňuje. Dokáže působit jako milovník, jenž je zároveň tragický i pošetilý, jako stařec znějící krutě a přitom zlomeně, jako příšera vyznívající nejmonstrózněji ve scénách, kde fyzicky vypadá nejvíc jako člověk.

Odzbrojující je Bessonův film i v tom, jak neohroženě v něm jeho tvůrce dodržuje své zásady, které mu část filmové kritiky opakovaně vyčítá. Vedle maximalistického přístupu k popkulturní tradici je to také jeho dlouhodobý a ryze utopický projekt budování jakési francouzské obdoby Hollywoodu. Francouzské komiksy Tajemství mumie a Valerian a město tisíce planet přepracoval do výpravných vykalkulovaných velkofilmů a coby producent od nultých let umisťuje do francouzských lokací zápletky řady akčních filmů, thrillerů a komedií. 

Ve svém novém filmu suverénně přesadil děj Stokerovy knihy z Londýna do Paříže – což vzhledem k tomu, že původní kniha bývá často vykládána jako pronikavé zkoumání „podbřišku“ viktoriánské společnosti, může působit jako svatokrádež. Besson ale ve svém pojetí veškeré kontexty sešněrovaných viktoriánských mravů od začátku okázale neguje. Ostatně tady, stejně jako v celé jeho filmografii, naopak mocně ožívá princip amour fou, šílené lásky, spojované především s francouzskou žánrovou kinematografií první poloviny dvacátého století. Právě jejím dědicem Besson – stejně jako další klíčové osobnosti cinéma du look Leos Carax a Jean-Jacques Beineix – celou svou kariéru zůstává. Zároveň si ale uvědomuje, že sláva francouzského populárního filmu je věcí dávné minulosti, a tak s Hollywoodem neustále vede ironický dialog. Dracula je dalším nádherným monstrem, které z tohoto dialogu vzešlo.