Přestavba od základů / Renovace
Když se překladatelka Ilona sestěhuje ve filmu Renovace litevské režisérky Gabrielė Urbonaitė s přítelem do nového bytu, ostatní jí její život mohou jen závidět. Zdá se, že má ve všem jasno: čeká ji zářná kariéra, usazený partnerský život a časem možná i mateřství. Téměř okamžitě po nastěhování však započne sedmiměsíční renovace budovy, která Iloninými jistotami otřese od základů. S blížící se třicítkou tak na pozadí hlasitého vrtání čelí několika důležitým rozhodnutím.
Už ve své krátkometrážní tvorbě Urbonaitė vyprávěla příběhy mladých lidí čelících existenciálním pochybám. Závodní plavkyně Ariel v The Swimmer (Plaukikė, 2013) musí kvůli diagnóze rakoviny opustit svůj sen vyhrát olympiádu. Hlavní hrdinkou Back (Namo, 2016) je aspirující herečka Ieva, která se po několikaletém pobytu v Hollywoodu vrátila do rodného Vilniusu a melancholicky pozoruje, jak se během její nepřítomnosti změnili její blízcí i město samotné.
Ilonina situace v Renovaci působí zpočátku stabilně. Jakožto perfekcionistka si dává záležet na tom, aby navenek působila co nejlépe, a tak ji její okolí neustále obdivuje za to, jak je zralá. Všechno v jejím životě musí následovat dokonalý řád: od barevně roztříděné knihovny, přes geometricky přesné parkování až po pečlivě ostříhanou bonsaj. V této křehké fasádě se ale začnou objevovat trhliny při sebemenším otřesu – třeba když ji navštíví její kritická matka nebo když závistivě pozoruje úspěchy vrstevníků. Teprve tehdy proniknou na povrch její celková nejistota a nenaplněné ambice.
Když se tedy spustí renovace, hluk ze stavby Iloně připomene všechny pochybnosti, které se předtím snažila pohřbít někam hluboko. Spolu s hlasitým vrtáním ji najednou od rána do večera provázejí nutkavé myšlenky, které nemůže nadále ignorovat. Iloninu nejistotu navíc stupňuje válka na Ukrajině, která na pozadí hlavního příběhu vstupuje do protagonistčiny každodennosti. Přestože se téměř celý film odehrává jen mezi stěnami bytu, připomínky ruského imperialismu a litevských národních traumat pronikají dovnitř. Ilona bydlí v panelovém domě z časů Sovětského svazu, její sousedka je běloruská novinářka, která uprchla před Lukašenkovým režimem, a na renovaci pracují především dělníci z Ukrajiny.
Právě setkání s Olehem, jedním z dělníků, se pro Ilonu stává klíčovým. Přestože nemluví stejným jazykem a ke komunikaci používají angličtinu omezenou na jednoduché fráze, instinktivně jeden druhému rozumějí. Oba spojuje zájem o umění: Oleh dříve pracoval jako malíř, zatímco Ilona začne psát básně. Oleh pro ni představuje útěk před monotónností jejího života, ale také propojení s vnějším světem. Zpočátku oba odděluje sklo jako fyzická bariéra, která zdůrazňuje odlišnost jejich světů a Ilonin pocit uvěznění. Teprve poté, co se seznámí důvěrněji, kamera poprvé opustí bytový komplex, když následuje Oleha na cestě domů. Během scény, kdy spolu dvojice kouří na střeše budovy, se v záběru poprvé objeví městské panorama – do té doby z oken nebylo vidět nic než lešení, rozdělaná stavba a další panelové domy.
Postava Oleha stojí v protikladu vůči Matasovi, Iloninu příteli. Na první pohled totiž Oleh působí jako typický maskulinní muž, který je vysoký a svalnatý, pracuje rukama a finančně zajišťuje svou rodinu. Ve skutečnosti je ale také citlivý, vnímavý a ze stereotypní představy o maskulinitě v mnohém vybočuje. Matas se nicméně v tomto srovnání cítí méněcenný, obzvlášť ve chvílích, kdy mu Ilona vyčítá jeho nedostatečnou asertivitu. Částečně právě kvůli Olehovi se tedy Matas začíná obávat o budoucnost svého vztahu.
O rostoucí vzdálenosti mezi Ilonou a Matasem vypovídá už vybavení jejich společného bytu. Zatímco Matas na zeď ložnice pověsil barevný, hravý a lehce infantilní obraz, Ilona vedle něj vybrala dílo od litevského symbolistického malíře Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise. Zatímco Ilona je perfekcionistka, Matas si podobných detailů jako ona vůbec nevšímá, a narušuje tak její dokonalý řád. O vývoji jejich vztahu vypovídají i lehké změny v rámování záběrů. S postupem času začínají být snímáni samostatně: někdy je oddělují fyzické bariéry, jindy je jeden z nich rozostřený nebo otočený zády ke kameře.
Ve většině svých společných scén se navíc protagonisté přímo hádají nebo řeší různá dílčí nedorozumění. Možná proto pak působí překvapivě, když nostalgicky vzpomínají na časy, kdy se dali dohromady. Ústřední pár pozorujeme především během monotónních výjevů při vaření, večeři nebo návštěvách rodičů. Předzvěst jejich obávané budoucnosti představuje postarší sousedský pár, který se dohaduje na schodech.
Psychické stavy protagonistky se přímo propisují do podoby bytu: její smutek se přetavuje v pomalé, šeré záběry, zatímco stres, pochybnosti a pocit nezadostiučinění se odráží v nezvladatelném nepořádku a rozbitých trubkách. Naprostá většina filmu se sice odehrává uvnitř těch samých tří místností, přesto se rozmanitost znázornění prostoru za téměř hodinu a půl nevyčerpá. Ilonin byt jako by byl jednou z postav, která se organicky vyvíjí a odhaluje nové kouty v závislosti na vývoji jejich vztahu.
Renovace tak vypráví o dozrávání a společenském tlaku, o nejistotě a strachu z budoucnosti. Univerzální témata jsou tu zasazena do východoevropského kontextu – Ilonin vnitřní svět je stejně křehký jako geopolitická situace, která se může den ze dne změnit. Ať už si protagonisté rozvrhnou život sebelíp, stejně jim jejich plány mohou narušit nečekané události od renovace budovy, přes náhodné setkání po vojenskou invazi. Z nepředvídatelné budoucnosti ale není třeba mít nutně strach.
Renovace (Renovacija, Litva, Lotyšsko, Belgie 2025), režie a scénář: Gabrielė Urbonaitė, kamera: Vytautas Katkus, střih: Armands Začs, hudba: Edvards Broders, hrají: Žygimantė Elena Jakštaitė, Šarūnas Zenkevičius, Roman Luckij ad., 90 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 16. 10. 2025)