Tělo pod dohledem státu / Pramen
Ivan Ostrochovský začínal u dokumentu a dlouhodobě ve své tvorbě zkoumá prosakování politiky do mezilidských vztahů i institucí. Jeho nový film Pramen, uvedený ve světové premiéře v hlavní soutěži 60. ročníku MFF Karlovy Vary, tematicky působí jako logické pokračování jeho dosavadní tvorby. Drama zasazené do poloviny osmdesátých let vypráví o ambiciózní lékařce Ingrid, která přivádí děti na svět, ukončuje nechtěná těhotenství a zároveň se podílí na sterilizacích romských žen. O své práci začne pochybovat až ve chvíli, kdy se sblíží s romskou sanitářkou Agátou.
Ostrochovského historie zajímá jako propletenec traumat a institucionálních mechanismů, které se propisují do každodenního života. Často se soustředí na méně známé příběhy, a to jak v dokumentárních, tak hraných filmech. Jeho předchozí snímek Služebníci, uvedený na festivalu v Berlíně, vyprávěl o studentech bohoslovecké fakulty v době normalizace, kdy každý pohyb mohl znamenat poslušnost nebo zradu a kdy si studenti museli vybírat mezi jednodušší cestou kolaborace a vlastní vírou. Opakujícím se motivem, patrným i v Prameni, je figura jedince, který musí rozpoznat, že už se stal součástí systému, většinou represivního.
Takovou postavou je tentokrát lékařka, ztvárněná Aňou Geislerovou. Pracuje v zapadlé okresní nemocnici, má respektované zaměstnání, stabilní společenskou pozici, ale zároveň stagnující kariéru a vyčerpané manželství. Nové přátelství s mladou romskou ženou (Simona Boledovičová), postupně narušuje její profesní rutinu a nutí ji vidět konkrétní lidské životy tam, kde systém rozeznával jen otázku svého nastavení.
Samotné dějiny půle osmdesátých let jsou tu pouze výchozím bodem, z nějž se rozvíjí několik provázaných témat. Prvním je tělesná autonomie a otázka, kdo vlastně rozhoduje o cizím těle: kde končí lékařská péče a začíná mocenský zásah do nejintimnější sféry života. Druhým je zranitelnost menšiny vydané napospas byrokratické logice, jež romské pacientky proměňuje z konkrétních lidí v „demografický problém“, o němž se rozhoduje bez nich a nad jejich hlavami. Třetím, pro Ostrochovského příznačným tématem, je spoluvina jednotlivce uvnitř zdánlivě neutrálního systému. Formálně klidný a výrazně poetický film ukazuje, jak snadno lze neetická rozhodnutí vykonávat jako běžnou profesní rutinu, a v jakém okamžiku se tato rutina mění v tichou účast na bezpráví. Zdravotnické prostředí tomuto kontextu dodává sílu.
Z rozhovorů je zřejmé, že Ostrochovský nechce Pramen stavět jako obžalobu konkrétních jednotlivců ani jako příběh Romů redukovaných na oběti. Zajímá ho především lidská schopnost pochybovat – o sobě, etice i vlastní práci – a převzít odpovědnost. Odbornou konzultantkou filmu byla Elena Gorolová, romská lidskoprávní aktivistka a sociální pracovnice, která se dlouhodobě věnuje tématu protiprávních sterilizací romských žen a sama byla v roce 1990 po porodu druhého syna nedobrovolně sterilizována. Na papíře sice může Pramen působit jako klasické historické drama, odlišuje se však silně nuancovaným a jemným přístupem k tématu. Vizuálně působivá práce kameramana Juraje Chlpíka přispívá k poetickému tónu: záběry jsou místy až zalité sluncem a prostředí paradoxně působí teple a vstřícně. Nálada i tempo tak kontrastují s tragickými příběhy, jež probíhají v pozadí a postupně ovlivňují i hlavní postavu. Film se soustředí především na vztah ústřední dvojice; místy se příběh přibližuje až feel-good sekvencím, což v kombinaci s výrazně ambivalentním vývojem může působit nesoustředěně.
Aňa Geislerová pokračuje v linii dramatických rolí, v nichž duševní neklid vzlíná skrze jemné nuance. Její Ingrid je elegantní a profesionální, smutek i pocit viny se v ní prohlubují pozvolna. Výborně to funguje v kontrastu s Agátou, v níž Simona Boledovičová spojuje mladou energii s hlubokým prožitkem osobní tragédie. Výrazné je i širší obsazení filmu. Ústřední dvojici hereček doplňuje ve vedlejší roli rumunská hvězda Vlad Ivanov, známý z řady oceňovaných snímků rumunské nové vlny, například z Mungiuova 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny či Porumboiuova Policejní, adj. S Ostrochovským navíc spolupracoval už na Služebnících.
Pramen je především úvahou o lidech a institucích, které mohou působit civilně, odborně a normálně, a přesto v sobě nést násilí skryté v zákonech, zdravotních formulářích i profesní rutině. Právě proto mají ve filmu takovou váhu každodenní rozhodnutí postav, jako je Ingrid. Odehrávají se totiž v drobných posunech svědomí, odpovědnosti a odvahy pochybovat. V tomto formálním přístupu je Ostrochovský možná nejpřesnější. Jeho film není hlasitý, soustředí se na okamžik, kdy ticho instituce začne znít jako problém. Zároveň připomíná, že prostředí ani atmosféra místa nemusejí samy prozrazovat tragédie, jež se v jejich pozadí běžně odehrávají – tehdy stejně jako dnes.
Prameň, SR, ČR, Maďarsko 2026, režie: Ivan Ostrochovský, scénář: Marek Leščák, Ivan Ostrochovský, kamera: Juraj Chlpík, střih: Martin Malo, Josef Krajbich, hudba: Michal Novinski, hrají: Aňa Geislerová, Simona Boledovičová, Eva Mores, Vlad Ivanov, Éva Bandor ad., 90 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 7. 2026)