Bloudění kabinetem kuriozit / Horory Damiana McCarthyho
Když irský režisér a scenárista Damian McCarthy uvedl předloni svůj film Duše prokletých, mluvilo se o něm jako o nejzajímavější nové tváři hororu. Nejen díky chytře vystavěnému příběhu jednoho strašidelného domu s prvky filmů o pomstě a několika nečekanými zvraty, ale i proto, že se představil širšímu publiku prostřednictvím spolupráce s americkou streamovací platformou Shudder specializující se na uvádění i produkci temných žánrů, která v roce 2016 expandovala do Evropy. McCarthyho krátkometrážní tvorbu, již během desátých let zveřejňoval na svém YouTube kanále, potažmo celovečerní debut Caveat totiž do té doby znali pouze žánroví nadšenci. Na jeho tvůrčí začátky a bizarní zvraty krátkometrážních filmů upomíná titul jeho nejnovějšího snímku Hokum odkazující na zábavnou absurditu či nesmysl zprostředkovaný krajně nespolehlivým vypravěčem.
V rozhovoru pro kulturní web Far Out Magazine režisér trochu naivně prohlásil, že se chce hororu věnovat i nadále, přál by si zůstat u autorské tvorby a vyprávět vlastní příběhy; prý je sám zvědavý, zda dokáže přijít s filmy, k nimž se bude publikum i po letech vracet. Hokum ale zásadně rozšiřuje možnosti, kam může autor svou kariéru nasměrovat.
McCarthyho fascinuje rozpínající se temnota a světy definované antropomorfními stíny, tajnými průchody, výklenky či tajemnými objekty, jejichž průzkum působí jako procházka ponurým starožitnictvím. Skalní fanoušci oceňovali od začátku McCarthyho práci s minimalistickým prostorem i zápletkami, jež často vycházejí z náhodně odposlechnuté hospodské historky či anekdoty. Už ve svých krátkých filmech přitom pracoval s postupy a tématy, které rozvíjí v celovečerních hororech. Opakovaně se vrací do starobylých sídel, odlidštělých institucí či polozapomenutých hostinců, které zaplňuje podobnými rekvizitami, jako by se všichni, kdo jdou právě kolem, propadli do jednolité noční můry. Svérázně míchá hrůzu a černý humor nebo irský folklor a smysl pro nadpřirozeno se současnějšími podobami děsivých příběhů, jako je creepypasta.
Osamělí a veskrze obyčejní hrdinové ve vleku všednodenní rutiny vstupují bez rozmyslu do míst, jež jim měla zůstat zapovězena, a za své zvědavé pohledy či ruce šátrající ve tmě bývají po zásluze potrestání. Výmluvné tituly Jak Olin přišel o oko, Za žádnou cenu to neotevírej nebo Na konci zemře lapidárně a s ironickou mravokárností předjímají jejich osudy. Noční hlídač během rutinní pochůzky objeví za hradbou starých knih skryté dveře, za nimiž se nachází záhadná hermeticky uzavřená bedna, kterou má nutkání otevřít; chlapec se vydává na průzkum chátrajícího stavení v lesích, kde sídlí cosi zlého; a žena, jež se v hotelovém pokoji pomalu ukládá ke spánku, neodolá nutkání nahlédnout do náhle se zjevivších dvířek ve zdi.
Tudy přijde něco zlého
Duše prokletých pak byly cvičením v účelnosti a schopnostech správně ohnout hororová klišé o strašidelných domech a vyšinutých maniacích. Odehrávají se téměř výhradně v jediném otevřeném prostoru moderně přestavěné usedlosti v odlehlém koutě irského venkova. Nečekaně sem přijíždí výstřední hrdinka Darcy Odello, nevidomá majitelka zapadlého vetešnictví, která oplývá jasnovidnými schopnostmi. Rozhodla se navštívila svého švagra, zavzpomínat na tragicky zesnulou sestru, kterou během rekonstrukce domu údajně zavraždil jeden z jeho psychicky narušených pacientů, ale též učinit spravedlnosti zadost. Švagrova nová mladá žena ji pozve jen neochotně dál a Darcy tíživou atmosféru nevyřčených výčitek a vzájemných animozit ještě podpoří tím, že sem už předem nechala doručit truhlu s morbidním darem: děsivým golemem vytesaným z jediného kusu dřeva, jehož ústa se rozevírají v nekonečném němém výkřiku. McCarthy nikam nespěchá a v jeho konverzačním hororu se nezřídka jenom poklidně sedí nebo dokonce poklimbává u společného stolu, jako u podivné seance. Přesto se mu daří pozvolna stupňovat napětí, které plyne ze zdánlivě nevinně pronesených poznámek nebo jen příliš dlouhého zírání do tmy.
Hokum je folkhororová báchorka o americkém spisovateli, který ztrácí rozum v dalekém Irsku. Sice vznikala se skromným pětimilionovým rozpočtem, ale tentokrát už v americko-irské koprodukci. Šeptanda, jež provázela Duše prokletých, neunikla ani studiu NEON, které Hokum distribuuje ve Spojených státech a je známé tím, že se mu během necelé dekády existence podařilo napodobit dráhu o něco věhlasnějšího studia A24, protože svým akvizicím umí zajistit takřka bezmeznou publicitu.
McCarthy by se tak teoreticky mohl stát pro NEON podobně lukrativní značkou, jakou byli pro studio A24 na počátku svých kariér Ari Aster, případně Alex Garland. Marketéři, které NEON příznačně odlákal právě z A24, už ostatně vynesli na výslunní Osgooda Perkinse, jenž byl až do uvedení svého hororu Longlegs zajímavým, nicméně širšímu publiku téměř neznámým tvůrcem. Kreativně průměrný, ale finanční návratností přelomový film mu tehdy zajistil financování dalších titulů a producentsky se teď Perkins podílí třeba na jednom z letošních nejdiskutovanějších hororů Backrooms. Hokum je navíc první McCarthyho film s hvězdou, konkrétně Adamem Scottem, který právě zažívá jeden z vrcholů kariéry, poté co se dystopickým seriálem Odloučení definitivně vymanil z komediálních rolí.
V kraji čarodějnic a lysohlávek
Scott ztvárnil Ohma Baumana, úspěšného, zábavného a všemi obletovaného bestselleristu, ale také sebestředného, podivínského a zlomyslného alkoholika. Dávné trauma ho v předvečer Halloweenu vyžene do hotelu uprostřed irských lesů, aby rozptýlil popel svých rodičů v místě, kde před lety trávili líbánky. K divné zemi, kde je neustále sychravo, po kapotách aut pobíhají kozy omámené houbičkami a v přísně střeženém novomanželském apartmá prý majitel hotelu už několik desetiletí vězní čarodějnici, nemá vůbec žádný vztah, ale povídačky jeho svérázného osazenstva se mu dostanou pod kůži. Ohmovo noční vysedávání v baru tak končí pokusem o sebevraždu, jemuž zabrání všímavá recepční. Když se po čase stráveném v nemocnici vrací na místo činu, zjišťuje, že se hotel připravuje k zimní hibernaci, žena, která ho zachránila, beze stopy zmizela a on sám je zde krajně nevítaným hostem. Zároveň však místo nedokáže opustit.
McCarthy naplňuje trendy, ale zatím neztrácí ani svůj osobitý smysl pro horor. Promyšleně navazuje na tradici folkhororových příběhů, pro něž je typická provázanost s krajinou a dějinnou pamětí, izolovanost protagonistů a nejrůznější formy rituálních praktik. Subžánr, který ustanovil Rituál (Wicker Man, 1973) Robina Hardyho, se postupně rozšířil z britských ostrovů a stal se globálně srozumitelným vývozním artiklem, s nímž experimentují tvůrci ze všech koutů světa a napříč médii. Do jeho irských variant často pronikají pochmurné dějiny institucionalizovaného násilí nebo environmentální témata, která se objevují třeba v ceněném filmu Hvozd (The Hallow, 2015) Corina Hardyho nebo románu A. M. Shinea Zloději tváří (The Watchers, 2021).
Ani u McCarthyho nakonec ten pravý děs nevyvěrá z hlubin kosmu nebo mocných kleteb, ale vzbuzují jej pošramocené mezilidské vztahy nebo nevyslovená rodinná traumata. Při rozplétání záhad se řídí principem logické úspornosti, který říká, že nejblíže pravdě zpravidla leží to nejjednodušší vysvětlení. Za zmizením a vraždami žen proto nestojí běsnící šílenci nebo čarodějnice, která své oběti připraví o končetiny a odvleče je do svého doupěte, ale chladnokrevné zločiny páchané na pohled obyčejnými muži.
Jeho starosvětsky smýšlející hrdinové a hrdinky čelí ohrožení primitivní magií, ale jejich snažení obvykle připomíná podomácku spíchnutý DIY projekt, kdy si proti zlu, které má mnohem přízemnější, a tedy i temnější základ, musí vystačit s jehlou, ampulkou krve nebo kouskem křídy. Přesto v McCarthyho hororech nakonec pravda vyjde romanticky najevo a slabším bývá dopřáno poslední slovo – byť má třeba formu poťouchlého gesta ze záhrobí.