Návrat ke kořenům / Tichá přítelkyně
Možná mezi námi žijí bytosti, které přesahují lidský rozměr. My však jejich existenci nevnímáme – natolik všední nám připadají. Ildikó Enyedi v Tiché přítelkyni připomíná, že tyto bytosti tu byly dávno před námi a celou dobu nás pozorují a snaží se s námi navázat kontakt. Řeč není o mimozemšťanech, ale o rostlinách. V její novince konkrétně exceluje jinan dvoulaločný, též známý jako ginkgo biloba, a už jen svou čtyřsetletou existencí rozmetává na kusy poslední zbytky antropocentrického světa.
Rostliny se v tvorbě maďarské režisérky vyskytují přes třicet let, v Šimonu kouzelníkovi dokonce jedna vyřešila kriminální případ. Letitý jinan, který začal rašit někdy v 16. století, potkala Enyedi teprve nedávno, před padesáti lety. Tou dobou se kolem stromu v univerzitním parku německého Marburgu procházel její budoucí manžel. Fascinující dřevina s mohutným kmenem a rozložitou korunou s výraznou horizontální větví ji uhranula natolik, že kolem ní vystavěla tři lidské příběhy z různých etap 20. a 21. století.
Roku 1908 pod stromem nachází útočiště Greta, první studentka botaniky za německého císařství. Ve studenoválečných sedmdesátých letech pod ním sedává student Hannes, který do města utekl z venkova. A v covidovém roce 2020 dělá jinanu společnost hostující hongkongský profesor Tony Wong, kterého v univerzitním kampusu uvěznil lockdown. Žena, venkovan a cizinec jsou archetypy, jež v sobě nesou tlak společenských stereotypů. Mocenské struktury, které definují hodnotu člověka a sílu jeho hlasu podle příslušnosti k preferovanému genderu, sociální třídě a národnosti, jim vtiskují roli oběti nebo bojovníka.
Eneydi má nepřizpůsobivé rebelské postavy ráda, a tak je obdařila výjimečnou vnitřní silou. Trojlístek průkopníků zpočátku hledá svobodu na akademické půdě, která by měla být zárukou objektivity a otevřenosti k novému. Jenomže kolegové a spolužáci je považují za snílky a blázny. Gretu, Hannese a Tonyho však limitující lidské koncepty nezajímají, veškerou pozornost věnují přírodním procesům. Jsou to modelové figury hledačů a vizionářů, které reprezentují více ústřední myšlenku díla než promyšlené individualizované postavy. Enyedi jim neklade překážky proto, aby testovala jejich vůli a odolnost. Ukazuje sílu lidského poznání, které posouvá civilizaci, a může ji dokonce zachránit.
Poznání v Tiché přítelkyni paradoxně symbolizuje malé dítě. Snímek otevírá záběr na miminko, které má na hlavě helmu na měření mozkové aktivity. Udivená dětská tvář připomíná přijímač opatřený senzory, zaznamenávajícími všechny okolní vjemy najednou. Enyedi se inspirovala výzkumem americké profesorky Alison Gopnik, podle níž malé děti vnímají svět v jeho komplexnosti, nasávají ho všemi smysly najednou. Toto rozšířené vědomí s věkem přechází do tunelového, selektivního vědomí. V dospělosti vnímáme jen výseky reality a ztracené spojení s celkem se snažíme obnovit meditačními technikami nebo chemickými látkami.
Napojit na celek nás však může i silná smyslová zkušenost. Enyedi tomuto záměru přizpůsobila styl i vyprávění Tiché přítelkyně. Děj slouží jen k základní orientaci ve třech na sobě nezávislých příbězích, které propojuje proměňující se role žen ve společnosti. Víc nenabídne, takže může působit ploše, vyprázdněně a schematicky. Od režisérky, v jejímž debutu Mé 20. století mluví hvězdy a její romance z jatek O těle a duši soutěžila o Oscara, však očekáváme víc než jednorozměrnou moralitu o splynutí člověka s přírodou, a tak máme tendenci za každou cenu hledat v jejím novém snímku něco dalšího.
Divákům, kteří nebudou narativní specifičnost díla prohlašovat za slabinu, se Tichá přítelkyně odmění v rovině stylu a reflexe současnosti. Různě stylizované příběhy podnětně pracují s texturou zvuku a obrazu, materialitou a barevností. Gretin černobílý formální svět, připomínající ranou fázi objevování, plynule přechází do materiality barevné filmové suroviny Hannesova příběhu, odkazujícího na experimentování a kontrakulturu. Do ní zase vstupuje precizně chladná digitální kamera Tonyho linky, odehrávající se v distancovaném odhmotněném světě virtuální reality a sociálních sítí. Různé historické etapy se do sebe vpíjejí a vytvářejí jeden bezešvý celek, takže mezi nimi můžeme cestovat a zakusit, jak vypadá čas, který se vymyká tomu antropocentrickému.
Tichá přítelkyně je zároveň jedním z nejoriginálnějších komentářů k roli vědy v dnešním světě. Enyedi odmítá nihilismus současné společnosti, který paradoxně pramení právě ze sebestředného přesvědčení o tom, že člověk je středem vesmíru. Velký podíl na tom má její zkušenost s covidem, jenž prodělala v počátcích pandemie, kdy se o viru ještě mnoho nevědělo, neexistovala vakcína a umíralo se ve velkém. Režisérka nevzpomíná na traumatické setkání se smrtí, ale na transformační zkušenost, díky níž objevila krásu světa a zažila intenzivní lásku k životu.
Panteistické přesvědčení o tom, že svět se řídí přírodním řádem, který je sám o sobě harmonický, se jí podařilo přenést i do svého nového snímku. Sděluje v něm, že tuto harmonii musíme znovu objevit a napojit se na ni. Až se nám jednou poštěstí podívat se kolem sebe s úžasem malého dítěte, s úlevou zjistíme, že svět není o nás a že se můžeme stát součástí vyššího řádu, ve kterém už nikdy nebudeme sami.
Tichá přítelkyně (Stiller Freund) Německo, Maďarsko, Francie, Hongkong 2025, režie a scénář: Ildikó Enyedi, kamera: Gergely Pálos, střih: Károly Szalai, hudba: Gábor Keresztes, Kristóf Kelemen, hrají: Tony Leung Chiu-wai, Luna Wedler, Enzo Brumm, Yun Huang, Sylvester Groth ad., 147 minut, distribuce: Pilot Film (premiéra v ČR 30. 7. 2026)