Nezvaní hosté a spirituální narušitelé z vesmíru / Mouchy
Tvorba mexického minimalisty Fernanda Eimbckeho jako by spojovala suchý humor Akiho Kaurismäkiho, pocitovost Jima Jarmusche a neorealistické tendence ukotvené v sociální problematice. Díky téhle kombinaci dává režisér ve své na letošním Berlinale uvedené novince Mouchy neotřelou podobu tolikrát zpracovanému příběhu o tom, jak starší morousové emocionálně roztávají po dobrodružstvích s dětmi. Zdánlivě jednoduchý, zprvu odtažitý, ale v závěru nepateticky hřejivý snímek je v Eimbckeho filmografii dost možná nejvíce humanistický.
Padesátnice Olga žije sama, usazená v každodenní rutině sledování televize a luštění sudoku na starém počítači s CRT monitorem. Největší pozdvižení zažívá, když si náruživí sousedé užívají sex. Její byt je pevností a dobrovolným vězením zároveň, kde lidský kontakt nahradila sterilita. Z vyprázdněného komfortu ji vytrhne finanční tíseň – musí totiž zaplatit léčbu nohy.
Zdravotnictví je přitom v Mexiku rozštěpené. Zatímco soukromý sektor nabízí výbornou péči, státní jen dlouhé čekání a špatné zázemí. Řada lidí se tak ocitá v situaci, kdy veškeré finance dává na léčbu nečekané nemoci, zatímco dluhy se kupí. Olga se svůj finanční problém rozhodne vyřešit podnájmem pokoje ve svém bytě. Nový spolubydlící s minimem věcí však není navzdory domluvě sám. Přes den putuje mexickými ulicemi se svým synem Cristianem, jehož po setmění do pokoje potají pašuje. Jeho matka totiž leží v nemocnici v kómatu a zdá se, že rodina o dům pravděpodobně přišla právě kvůli její vážné nemoci.
Eimbcke z problematiky zdravotnictví nedělá téma, bere je jako stav věcí. Kritika je subtilní, jde mu primárně o věrnost vůči portrétovanému prostředí a kořenům postav. Vyprávění dělí do pomyslných tří třetin, osudy postav a jejich pocity se však prolínají. První část primárně zachycuje dospělý život otce a Olgy, druhá Cristianovo vnímání světa a třetí sblížení Cristiana s Olgou po otcově odchodu za nádenickým melouchem.
Tvůrce volí v černobílých obrazech malou hloubkou ostrosti. Akcentuje omezenou perspektivu, svět lidí svázaných okolnostmi. Tonalitu lemuje dětská perspektiva přinášející unikavost, pomíjivost a zdánlivou bezstarostnost. Tu však nejednou protíná pocit hořkosti z chybějícího domova. Ani láskyplný vztah otce se synem nedokáže přebít dětský strach o maminku.
Cristian utíká k arkádovým videohrám. Každou nalezenou či ušetřenou minci hází do herního automatu, kde honí skóre ve variaci Space Invaders. Ve hře je víc než dobrý, myslí si na prvenství v historické tabulce. I když dostane svůj první telefon, starý rozklápěcí, kde hraje slavného hada, táhne jej to hlavně k automatu. Arkádová hra tu má až spirituální rozměr. V závěru do ní Cristian promítá životní frustraci. Úspěch ve hře se stává hořkou metaforou.
S kartami, které život hrdinům život rozdal, nemohou nic vyhrát, jen účastnit se je nesmírně těžké. Co jiného zbývá, než se upínat ke zdánlivým bezvýznamnostem? Stejnou lásku k nim kdysi sdílela i Olga a jsou to právě videohry, které ji s Cristianem sblíží. Dříve na automatu hrála pořád, tragická událost to však změnila. Od akční zábavy vysokého risku a ostražitosti přešla k poklidnému sudoku. Videoherní svět pak díky černobílému obrazu splývá s tím reálným.
Takřka archetypální příběh o tom, jak děti změní celý náš vesmír, Eimbcke vypráví nenásilně a křehce. Otec s Cristianem jsou nevítané mouchy, které chce Olga „zaplácnout“. Pochopení, že procházejí stejnými chmurami a hledají pomoc, ji ale promění v chápající a empatickou bytost. Respektive připomenou to, na co zapomněla. Eimbcke melodramatické podpěry krotí málomluvností, zaostřením na subtilní detaily a faktem, že ty emocionálně nejsilnější momenty nesděluje slovy.
Volba sdílet emoce skrze akci, drobná gesta a návyky dodávají výslednému tvaru sílu přítomného okamžiku. Hranice mezi štěstím a smutkem se rozplývá. Vliv Charlieho Chaplina, kterého režisér často vzpomíná, se zrcadlí takřka v každém záběru. Skromně dojímavý snímek zasazený v betonových ulicích hledá lásku a sílu lidského kontaktu. Ať už jde o dobrosrdečnou hlídačku na vrátnici, která chce chlapce navzdory pravidlům pustit do nemocnice, nebo na ulici žijícího prodejce cetek, jenž chlapci věnuje vesmírné samolepky.
Cristian neslouží jako roztomilý nástroj ke ždímání emocí, nýbrž je plnohodnotnou postavou s fascinujícím vnitřním světem, návyky i charakterem. To, co je pro jednoho malicherné, pro druhého znamená celý svět. Mouchy jsou možná až příliš spokojeně usazené v kategorii „hřejivý festivalový film“, jen těžko jim ale kvůli tomu něco vyčítat. A už vůbec ne poselství, že i hraní videoher může přinést (byť chvilkovou) radost a hrdost. I když to problémy nevyřeší.
Mouchy (Moscas), Mexiko 2026, režie: Fernando Eimbcke, scénář: Vanesa Garnica, Fernando Eimbcke, kamera: María Secco, střih: Salvador Reyes Zúñiga, Fernando Eimbcke, hrají: Teresa Sánchez, Bastian Escobar, Hugo Ramírez ad., 99 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 7. 2026)