Proč je dobře, když filmová kritika vadí / Editorial
Když jsem nedávno brouzdal (od té doby už zrušenou) facebookovou stránkou Kamil Fila sucks, narazil jsem tam na odkaz na web projektu 1000 věcí, co mě serou, kde jsem pod číslem 504 tedy přesně mezi 503 Vynášení koše a 505 Petice, článek věnovaný České filmové publicistice. Je skoro až zarážející, že si tvůrce webu na publicistiku vůbec vzpomněl. Je to totiž sféra, kterou lze bez většího úsilí pokojně ignorovat nebo s ní přijít minimálně do styku. Svým způsobem je to potěšující zjištění — to, že kritika někomu vadí, je dobrým ukazatelem toho, že má ještě nějaký význam a nějaké slovo.
Nadávat na kritiku a kritiky obecně je samozřejmě na blozích, diskusních fórech nebo komunikativních webech oblíbený sport dlouhodobě, ale v posledních měsících zaznívají podobné hlasy i z oficiálnějších zdrojů. Vtipy na to, jací jsou kritici legrační povýšení podivíni, jsme si mohli vyslechnout od moderátorů udílení třetího ročníku Cen české filmové kritiky, které svou konformitou naopak znovu a znovu potvrzují bezzubost a nevýraznost české filmové publicistiky.
Dosavadní vítězové Pouta, Ve stínu a vlastně i Rodina je základ státu jsou snímky, které se sice tváří důležitě, ale nejsou v ničem doopravdy radikální a vzhledem ke svým ambicím jsou v mnoha ohledech problematické. Totéž ostatně platí i o velké části českých publicistických textu o filmu. Právě problematizování domněle samozřejmých a nereflektovaných „předpokladu”, na nichž filmy budují své dějové a stylové konstrukce, je přitom jedním z nejdůležitějších úkolů kritiky a také důvodem, proč kritika bude zákonitě vždy vadit takzvaným ,,obyčejným" neboli nekritickým divákům.
Zároveň v posledních měsících probíhá v médiích mnohem lépe viditelná a zajímavější bitva „lidové zábavy” proti ,,povýšené kritice", jejímž hrdinou je Zdeněk Troška. Prakticky všechny příspěvky na facebookových stránkách filmu Babovřesky řeší nepoměr mezi vysokou návštěvností Troškova filmu a hodnoceními, které Babovřesky dostávají od kritiku.
Pravda, sám Troška idylu světa bez kritiků, kde se „kvalita” ukáže na spokojených tvářích davu smějících se „obyčejných diváků" mírně narušuje poněkud prosťáčkovskými či znepokojivými faux pas s novináři (odchod z rádia uprostřed rozhovoru pro rozhlasový pořad Čajovna, opatrné přitakání tvrzení, že Hitler byl taky docela fajn chlapík, v interview pro MF Dnes nicméně představu, že kritikové by měli „držet basu" s pokladnami kin, to nijak zvlášť neohrožuje.
Pro Trošku nicméně platí v podstatě totéž, co pro autora 1000 věcí, co mě serou. Tvůrci komerčně mimořádně úspěšné brakové komedie může být názor kritiku na jeho dílo zcela lhostejný. Nebo ještě spíš, nic mu nebrání tyto dva ukazatele, totiž komerční úspěch a přízeň kritiků, vnímat jako to, čím také doopravdy jsou, totiž zcela mimoběžnými měřítky úspěchu. Pro nadšené diváky Troškova filmu totiž především platí, že s film hrají zcela jiné hry než kritici. Chtít po kriticích, aby uznali, že Troškův film je zábavný, a tudíž kvalitní, je stejná konfúze rozdílných diváckých praxí jako třeba dávat náhodným divákům autoritu porotců festivalové soutěže.