Kritikův výlet do přírody / Sunday in the Country 2013

V dnešní době je u nás trendy posmívat se ledasčemu z Polska či se toho obávat. Jakožto milovník hixploatačních snímků jsem se obrnil odvahou, pomodlil se za svůj žaludek a s chutí, očekáváními, napětím i radostí přijal pozvání na workshop pro mladé evropské kritiky Sunday in the Country do polské Wrocławi. Tedy do vily, která se nachází na samotě za městem. Nejkrvelačnější tvorové v okolí však byli po celý víkend jen a jen komáři…

Workshop Sunday in the Country poprvé proběhl roku 1995 na chalupě Krzysztofa Zanussiho a šlo o dílnu pro mladé filmaře, zaštítěnou Evropskou filmovou akademii. Loni se akademie rozhodla uspořádat podobný víkendový podnik i pro kritiky v rámci největšího polského filmového festivalu Nowe Horyzonty. Neformální setkání v prostorné vile proběhlo letos ve velmi podobném duchu.

Kolem deseti filmových publicistů a kritiků z různých koutů Evropy od Portugalska, přes Maďarsko, Švýcarsko, Polsko a Českou Republiku až po Belgii se setkalo s několika členy Evropské filmové akademie, či distributory a společně se pustili do víkendové reality show bez kamer. Mezi společným kuchtěním se koukali na filmy, debatovali o nich i o různých národních zkušenostech (nejen) s filmovou publicistikou a na oběd či večeři si zvali režiséry zhlédnutých filmů. Co může z podobného družení vzejít vedle půlnočního popíjení vína a vodky v bazénu s nahým irským filmařem, když se pozvaní hosté rozhodli, že než se vracet zpátky na festival, bude lepší poslat řidiče do Wroclawi, vrhnout se do vody a hrát si na La Dolce Vita?

Rozhodně se nebudu pouštět do detailního bulvárního zpravodajství,
byť by některým fotkám označení ,,silně neformální" bylo o několik čísel malé. Přestože jsou na rozdíl od režisérů, či filmových skladatelů, pro které se konaly workshopy dříve, kritici přirozeně znevýhodněni tím, že jejich medium není tak univerzálně sdělné, jako ta audiovizuální, má podobná intenzivní zkušenost svou nenahraditelnou hodnotu. A zdaleka ne jen v podobě ,,historek z natáčení".

Domnívám se, že obzvláště pro publicisty z menších zemí, je uzavírání se do jejich malých ghett poměrně nebezpečnou pastí. Ti z kritiků, kteří nemají tendence pozvolna začít degradovat novinařinu a kritiku na PR, si naopak začnou libovat ve své konfrontační póze a navzájem si přitakávat ve své povýšenosti a nenávisti - tak jako tak se po určité době strávené psaním nevyhnutelně dostávají do nějakého typu kolejí, které je obtížné opouštět. Estetické recepční teorie dělí divácký přístup na naivní a kritický, přičemž jen tomu druhému přiznávají estetickou relevanci. Jenže kritik se často nevědomky stává oběti své kritičnosti.

Tři dny vášnivých debat o kinematografii a neméně vášnivých hádek
o kvalitách zhlédnutých filmů paradoxně dokáži člověku vstříknout do žil potřebnou dávku naivity, uvědomí si, že má film opravdu rád. A při konfrontaci s pohledem režisérů, s jejich nepochopením a odsudkem kritiky a zároveň s intenzitou, s níž uvažují o svém díle, či spíše jím žijí, se objeví i věc, na kterou by se zapomínat nemělo. Pokora.

Zároveň vytane na mysli další ze zdánlivě banálních pravd, které je však o to více třeba si připomínat. Kritická práce není ničím jiným než podáváním co možná nejupřímnější, a tudíž jedinečné zprávy o vlastním diváckém zážitku. Podle míry inspirativnosti pak tyto zprávy může čtenář dělit na horší a lepší. A stejnému individualismu
podléhají i festivalové ceny, Workshopu se účastnil i německý kritik a člen letošní karlovarské poroty soutěže Na východ od západu Peter Paul Huth.

Vzhledem k lomu, že Karlových Varech zvítězil polský snímek Plovoucí věžáky, který jsme si během workshopu pouštěli, došlo i na debatu jak o filmu, tak o karlovarské soutěži. Rozhodnutí o jeho vítězství prý bylo naprosto jednomyslné. Peter Paul přitom nemá rád argentinské filmy, protože Argentinci se snaží být umělečtější než Evropané a Godard je podle něj jeden z největších podvodníků v dějinách kinematografie. Podle mě jsou zase Plovoucí věžáky (2013) celkem slušný film, který se o něco snaží, ale na větvi z něj nejsem. A tak to má být. Jen je dobré na podobné věci nezapomínat. Vkus je mrcha a nejvíce se vyřádí na těch, kteří si jej tříbí.

Ještě k cenám. Na Nowych Horyzontech, kde v porotě zasedal mimo
jiné Bela Tarr, vyhrál snímek Nebeské ženy lučních Atlarijců, který Na východ od západu nepochodil. Cenu FlPRESCI si odnesl francouzský film canneského veterána AIaina Guiraudieho L'lnconnu du lac (Cizinec u jezera), citlivá, erotická, napínavá a místy absurdní sonda do života homosexuálních erotomanů na břehu jednoho jezera.

A na závěr zpět k předsudkům. Už dlouho jsem si tak nepochutnal jako na jídle, které jsme si připravovali z místních polských surovin. Samotný festival Nowe Horyzonty pak představuje kombinaci toho nejlepšího z našich domácích jedniček. Oplývá ambicemi a dramaturgickou snahou Letní filmové školy, finančními prostředky spíše na úrovni Karlových Varů a komfortem místního wroclawského artového multipIexu, který by mohl i Febiofest závidět. Vedle retrospektivy Waleriana Borowczyka, tematických sekcí zaměřených třeba na francouzské neobaroko, ruský nekrorealismus či na cyberpunk nabídl festival podobně pestrý výběr novinek jako Vary
(oproti nim třeba i Vítězný canneský Život Adély (La vie d'Aděle), či novinky Takashi Miikeho a Petera Greenawaye) a také solidní soutěž. O tom, že místo Lucie jsme byli na koncertě Diamandy Galás a že vedle ni vystupoval mimo jiné Mike Patton, ani nemluvě.

Pokora mi ale velí přidat, že možná srovnávám nesrovnatelné, že Poláci mají jiné zázemí, že nemají v soutěži povinnost áčkového festivalu uvádět premiérové snímky a tak dále. Jde mi v tomto letmém srovnáni spíše o to, že bychom možná měli hledat u Poláků především inspiraci. Je to ostatně země, s níž máme mnohé blízké. A rozhodně nejen to, že mladí polští kritici a distributoři jsou ke stavu současného polského filmu podobně kritičtí, jako my k tomu místnímu.