Umění dobrého konce / Editorial 90
Umění dobrého konce je disciplína sama o sobě. O televizních seriálech, rozpínajících se přes několik let, někdy i desetiletí – za všechny Dallas, blahé paměti, – to platí dvojnásob. Konec může seriál povznést do pop-kulturní historie nebo mu vrazit nůž do srdce. Letošní seriálová sezona přinesla pod drobnohledem globálního publika oba typy konců. „Eticky fluidní“ Dexter stanice Showtime, který čtyři sezony redefinoval koncept „dospělé televize“, odešel v dramaturgicky bezradném finále, v němž scénáristický tým s neinspirativní urputností a nerozhodností končil na třikrát. Všechny tři pokusy byly nevalná řešení scenáristického sudoku, jak trumfnout hrdinu tak provokativního jako je sériový vrah se zlatým srdcem.
Naopak ukázkově skončil metamfetaminový Breaking Bad, jemuž se věnujeme v rubrice Seriál. Breaking Bad je televize na vrcholu. Médium narativně, tematicky i formálně vyždímané na maximum. Jeho možnosti vytěžené s takovou sofistikovaností, že se k němu nelze nevracet. V našem případě k hlavnímu hrdinovi, jednomu z komponentů seriálové sofistiky s čistotou 97 procent. Walter White je na vrcholu vývojového řetězce seriálových anti-hrdinů současnosti. Dědic Soprana, jistě. Ale jeho DNA je stejně komplexní, jako hrdina sám a na některé její složky by se dalo v tempu televizních trendů snadno zapomenout. Jako třeba na The Wire, bez něhož by Mr. White „vařil“ jinak. Začátky jsou stejně podstatné jako konce.
Konec má za sebou i letošní festival v Locarnu, o němž píšeme v jednom z Reportů. Jeden umělecký ředitel skončil, druhý začíná. Co taková výměna znamená pro podobu festivalu nad rámec politických interních her? Odpověď je jen začátkem (a záminkou) k rozkrývání pravidel hry soudobé festivalové scény a na ni napojených sfér distribuce či produkce kulturního kapitálu. Dočtete se i, co letos hýbalo Jihlavou a Torontem. V rozsáhlém rozhovoru s britským režisérem Peterem Stricklandem pak mimo jiné to, jak se začátky mění v konce a konce v začátky jako vypravěčský princip.
Už jsme tomu věnovali editorial v minulém čísle, ale zopakovat některé věci není na škodu. Také číslo 90 existuje i díky finanční podpoře, jíž se Cinepuru dostalo od jeho sympatizantů a čtenářů prostřednictvím crowdfundingu. Byla to podpora štědřejší, než v jakou jsme mohli doufat. Víme, že taková podpora není vůbec samozřejmostí. A její hodnota je pro nás mnohem větší, než jen finanční. Znamená, že dělat Cinepur má smysl. A podle nás bude mít stále větší. V době kakofonie hlasů, inflace soustředěné reflexe, exploze trivialit a bující grafomanie je jasně identifikovatelný prostor pro kritické myšlení o filmu a audiovizi ve všech jejích překotně se měnících polohách stále důležitější. Všem, kteří pomohli Cinepur udržet nad vodou, děkujeme na straně 57.
Jsme rádi, že jsme letos nemuseli praktikovat disciplínu krásného konce.