O intelektuálech a lidech / Velká nádhera

Na začátku Felliniho Říma (1972) prochází jedna z postav kolem torza kamenného sloupu s nápisem „Řím 340 km.“ V úvodní scéně Velké nádhery projíždí kamera kolem žulového obelisku s nápisem „Roma o morte“. Obě situace poukazují na to, že dotyčné snímky se dotýkají samotných základů. A z obou též vyplývá, že jak Fellini, tak Sorrentino patří mezi tvůrce, kteří se vyjadřují především pomocí obrazů a intuice. Způsob, jak se dotýkají vztahu minulosti a současnosti, je však odlišný. V době, kdy točil Fellini, totiž ještě symboly hovořily jasnou řečí, byť mohly být otevřené interpretacím. Sorrentinova obří ambice tedy nespočívá jen v tom „být novým Fellinim“. Troufalost a zároveň nemožnost plně uspět plynou především ze snahy hovořit o velkých věcech v době, v níž neexistují žádné hodnoty.

Zmíněná scéna není jen jednou z citací či aluzí stvrzujících známá pravidla postmoderní hry. Všechny podobné narážky mimo jiné ukazují, proč dnes nejde točit jako Fellini. Velká nádhera totiž není ani tak pokusem navázat na nějakou poetiku či přístup, ale spíše zkoumáním, zda lze o podobných věcech hovořit. Podíváme-li se na libovolné sekvence z Říma či Sladkého života (1960), můžeme celkem bez váhání určit, jaká hra se...