Kdo je tady šiditel? / Nymfomanka: část I+II

Lars von Trier figuruje v dnešním filmovém overgroundu jako solitér, jemuž se může rovnat jen Zdeněk Troška. Ostatně fakt, že oba tvůrci sami o sobě představují značku a záruku události, je pouze první z řady podobností. Jejich jména při propagaci zastiňují herecké hvězdy, s každou jejich novinkou se váže povinnost pro fanoušky i odpůrce mít na ně určitý názor a při reflexi jejich snímků se vše točí jen kolem autorů samotných a s nimi spojovaných předpokladů. Na druhou stranu zatímco Troška vyloženě polarizuje společnost, Trierovy filmy ve výsledku zůstávají na rovině ryze diváckého diskursu, ale širší dopad na veřejnou debatu nemají. Což nicméně neznamená neúspěch, protože v případě dánského performera nejde tolik o reálný dopad jednoho filmu jako o udržování celkového zdání autora.

Od dob Dogma 95 Trier soustavně pracuje na své image, takže dnes už automaticky v recenzích i distribučních anotacích padají variace slov „kontroverze“, „provokace“ či „enfant terrible“. Přinejmenším poslední roky ho pak nelze považovat jen za filmaře, ale spíše za mediálního kreativce, PR profesionála či spin doctora. Filmy totiž už nepředstavují cíl, ale pouze část rozsáhlé performance. Podobně jako legendární hororový šejdíř William Castle, proměňuje i Trier na...