Můj přítel Godard – obtížný současník

Když se mě někdo zeptá, odkdy znám Godarda, odpovím: od U konce s dechem (À bout de souffle). Jeho film z roku 1959 je pro mě filmem filmů. Je ztělesněním moderní kinematografie. Působí v každé době. Mám ho za anticipovaný punk: nemáš žádnou šanci, ale chyť se jí.

Počátkem šedesátých let jsem Godarda viděl poprvé a od té doby nejmíň dvacetkrát. Osobně jsme se setkali až o několik let později. Pro mne byl už tehdy mýtus, on mě ještě neznal. K našemu sblížení došlo až v roce 1968. Později mi řekl, že mne tehdy viděl na demonstraci proti propuštění šéfa francouzské cinematéky Henriho Langloise, kterého chtěl vyhodit ministr kultury André Malraux. Tehdy tam přišla spousta filmařů. Byl jsem tam s několika kamarády a měl jsem na tribuně krátký proslov.

Maoista

Godard byl počátkem roku 1967 často v Nanterre, kde připravoval s Anne Wiazemsky Číňanku (La chinoise). Byl tam taky v březnu 1968, když jsme obsadili tamější univerzitu. Pro mě bylo obsazení univerzity mou první politickou akcí. V onom roce jsme se tam několikrát setkali, protože tam Godard hodně točil. Tehdy byl ve spojení s francouzskými maoisty a k těm mě vůbec nic netáhlo.

Ale v létě 1968 jsem se v...