Co říct a co neříct / Ida

Ida. Wanda. Anna. Osobnost, která se nenaplnila. Osobnost, která se vyčerpala. Osobnost, která našla naplnění ve víře. Film Pawła Pawlikowského je o pomalých pohybech naplňování a vyčerpávání. Charakterů, příběhů, obrazů, idejí, slov a pojmů. Je o studu, vině a tichu, které obklopují ikony polské národní paměti – katolicismus, komunismus a osud polských Židů.

Jeho vizuální poetika bývá oprávněně spojována s inspirací v novovlnných 60. letech, nejen pro propracovanost černobílé tonality, ale i artistní delikátnost mizanscény a kompozice. Jednomu to přitom přijde jako manýra, jinému jako sofistikovaný estetický záměr. Než přistoupit na takové značkování, je však u Idy zajímavější položit otázku jinak a všímat si, jak konkrétní aspekty této poetiky pomáhají Pawlikowskému transponovat velká polská témata typu náboženství a víry, vztahu k státu a armádě a romanticko-bohémské rozpolcenosti do mikrodramatu tří postav (novicky Anny, její tety Wandy a saxofonisty Lise) a vyprazdňovat vyprávěcí, respektive žánrová schémata iniciačního příběhu, pátrání a road movie.

Redukovány na samu dřeň, stávají se tyto základní vzorce bazální kostrou, jež dává vyniknout výtvarné stylizaci i rozkvést výrazným, byť úsečně hovořícím a úsporně jednajícím...