Jenišové v noirovém světle / Táhni do pekel
Vznikne-li dokumentárně laděné drama z vyloučené komunity, jako například cenami ověnčená Cesta ven, stylistické prostředky obvykle podporují jeho realistické vyznění. Kamera na sebe příliš neupozorňuje, nediegetická hudba chybí a barevná paleta působí věrně, případně je odpovídajícím způsobem ztlumená. S týmiž očekáváními se nabízí přistupovat k tvorbě režiséra Jeana-Charlese Huea, který už více než dekádu natáčí v severofrancouzském kmeni kočovných Jenišů. S rodinou Dorkelů nyní dokončil druhý dokufikční film Táhni do pekel, ve kterém publicisté nachází stopy westernu a noiru. Patřičných žánrových parametrů ale snímek nedosahuje ve svém vysoce epizodickém, téměř nesoudržném vyprávění, nýbrž poněkud překvapivě v rovině stylu, jíž vládnou zejména ostré světelné kontrasty.
Pokud se v Táhni do pekel přece jen vyskytují narativní vzorce typické pro jmenované žánry, pak pouze na té nejzákladnější úrovni. Westernové vnímání světa optikou černobílého boje dobra se zlem tvoří součást ideového rámce Jenišů, z nějž plyne většina jejich konfliktů. Archetypu noirového hrdiny zase odpovídá postava mohutného Frédérica Dorkela, kterou po návratu z vězení obestírá temná minulost, ale současně ji charakterizuje schopnost...