Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

25. 5. 2017 / Tomáš Stejskal
kritika

Venkovská krajina na jihu Francie, kde se odehrává nový film Alaina Guiraudieho Stát pevně, patří k nejméně obydleným místům Evropy. Podobně jako tajuplné okolí jezera, na jehož březích se odehrával předchozí Guiraudieho titul Neznámý od jezera, je to místo, kde je člověk vždycky sám. I tehdy, když má kolem sebe ty druhé.

Neznámý od jezera svou směsí buñuelovské absurdity a hitchcockovského napětí učinil z Guiraudieho mezinárodně sledovaného režiséra. Z repetetivního sledu banálních situací rámujících pobývání skupiny homosexuálů na odlehlé nudapláži a v nedalekém lesíku, který slouží jako dějiště jejich sexuálních hrátek, režisér postupně utváří mysteriózní časoprostor, kde si absurdita a všednost podávají ruce, či spíše navzájem nabízejí pozadí. Loni na festivalu v Cannes, kde se s novinkou Stát pevně poprvé dostal do hlavní soutěže, režisér poznamenal, že se až zaleknul hitchcockovské nálepky, které se Neznámému od jezera dostalo, a rozhodl se ukročit někam úplně jinam. Z podobných úkroků do nových teritorií je ovšem složená celá jeho filmografie.

Stát pevně nicméně navazuje na Neznámého od jezera přinejmenším v tom, že staví na variování podobných situací. Scenárista Léo přijíždí na venkov, kde potká nejprve pohledného mladíka žijícího s nerudným starcem, a poté farmářku se stádem ovcí a puškou v ruce. Na prvního si myslí, s druhými dvěma se přinejmenším jednou vyspí. V průběhu filmu se na tato místa stále znovu vrací, přičemž tu hledá především sám sebe. Podobně i Guiraudieho film jako by se neustále hledal a zároveň si unikal. Jde o ponor do kraje, kudy chodí vlci a kde vládnou živelné, primordiální síly i zvláštní smysl pro humor.

Léo se stává otcem, ale brzy zůstane na výchovu synka sám. Na statku mu dělá společnost jen jeho tchán a stádo ovcí, ale občas podniká návštěvy do stavení, kde žije mladík a starý farmář, co miluje art rock a nejspíš i svého spolubydlícího, byť by to nikdy nedal najevo. Pak se najednou vydá loďkou po řece k chýši z proutí, kde na jeho nahou hruď jakási lesní vědma přikládá zelené výhonky. Ve filmu se střídají výjevy jako z úzkostného snu či z perverzní verze ráje. Vše se tu přitom odehrává nenuceně a samozřejmě, ať už jde o pohyb přírodou, detailní záběr ženského přirození před sexem či během porodu, nebo o asistovanou sebevraždu s pomocí homosexuálního styku a artrockového kytarového sóla. Homosexualita je dalším Guiraudieho konstantním tématem. Už v Neznámém od jezera působila navzdory explicitnosti mnohých záběrů nenuceně, bez nádechu něčeho skandálního. Zde ke styku či alespoň svádění dochází za mnohem absurdnějších okolností, přesto jako by to vše patřilo k přirozenosti vylidněného, takřka mytického kraje, kde skoro nikdo nežije, kde málomluvnost a přímé mezilidské i „mezichlapské“ vztahy nabývají až surreálných rozměrů, přitom se však nijak neakcentuje jejich zvláštnost.

Léo uniká před povinností napsat scénář, ale především před nutností postavit se jakýmkoli událostem čelem. I syna si neustále tiskne k hrudi stejnou měrou jako fetiš i jako předmět lásky. Venkov není idylickým místem, kde by nalezl kýženou vnitřní rovnováhu a klid na práci. Ale není to ani nepřátelský svět obývaný sveřepými či zdegenerovanými venkovany, jak jej ukazují některé filmy Bruna Dumonta. Podobný princip platí i ve městě, kam Léo v průběhu celého snímku odjíždí a zase vrací, neschopný zakotvit či vůbec jakkoli jednat. Pouze pasivně pluje mezi hrozivými a trýznivými situacemi, absurdně ironickými chvilkami a pustou krajinou. Ale v nejsilnějších scénách, jakou je především závěrečný střet s jinakostí i sebou samým, se všechny ty momenty protnou. Pak se konečně vyjeví, proč je třeba zůstat stát zpříma a také proč filmařsky riskovat, bez ohledu na to, jaké budou následky.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Okraje kinematografie

110 / duben 2017
Více