Berlinale: Z českých filmů nejvíc zaujal dokument Až přijde válka
Modelový divák Berlinale (či například domácího jihlavského dokumentárního festivalu) má totiž vůči podobným skupinám již dopředu vytvořený svůj odmítavý postoj a dokáže Slovenské brance pochopit i v kontextu vzestupu současné populistické politiky, který je v samotném filmu pouze naznačen. Nedostatek vodítek tak může představovat problém zejména u nepoučeného publika. Snímku Až přijde válka ale určitě nehrozí – v takové míře jako Světu podle Daliborka – že by otázky po dokumentární etice zcela odvedly pozornost od jeho samotného tématu. Přesto je však možné, že otevře diskusi o tom, do jaké míry může hrozit nebezpečí, že daný snímek bude využit k propagandě či sebeprezentaci Slovenských branců. To si naštěstí uvědomují i sami tvůrci, kteří chtějí projekce na Slovensku vždy zarámovat osvětovou debatou.
Ve slovensko-česko-rakouské koprodukci byl dále na festivalu v sekci Berlinale Specials uveden film Tlumočník Martina Šulíka. V něm se podařilo vytvořit hereckou kombinaci, která je zajímavá jak pro české, tak i německé publikum. Peter Simonischek (představitel titulní postavy v oceňovaném Tonim Erdmannovi) hraje potomka nacistického pohlavára, který nesl zodpovědnost za smrt rodičů slovensko-židovského tlumočníka v podání Jiřího Menzela. Komediálně laděná buddy-movie o dvou postarších mužích s rozdílnou životní zkušeností a schopností užívat si i ve vyšším věku v průběhu filmu ustupuje závažnější road-movie o vyrovnávání se s minulostí našich předků. Tuto minulost Simonischekovi „tlumočí“ Menzel během jejich výpravy za historickými činy nacistického předka po České a Slovenské republice.
V obou žánrových polohách je ovšem Tlumočník příliš průhledný a vykonstruovaný. Režisérova motivace spojit dvě osobnosti z filmového světa se zdá být silnější než motivace samotných postav vydat se na společnou výpravu. Připomínka kolaborantské role Rakouska i Slovenska během druhé světové války, která zásadně poznamená oba hrdiny, by přitom dávala mnohem větší smysl, kdyby oba muži byli o jednu či dvě generaci mladší, a tím pádem mnohem odtrženější od své minulosti. I když ale odhlédneme od populárních hereckých jmen, jde o domácí počin, který si svou pozornost zaslouží.
Letos si z hlavní soutěže nakonec Zlatého medvěda odnesl jiný koprodukční snímek, Touch Me Not rumunské režisérky Adiny Pintilie. Jde o rumunsko-německo-francouzsko-bulharsko-českou koprodukci, kde se za českou stranu na filmu podílela společnost PINK Productions (hlavní producent Až přijde válka), která obstarala tým zvukařů. Hraný film s prvky dokumentu, jež vedou ve filmu až k sebereflexivním vyznáním režisérky ohledně jejích osobních důvodů vzniku filmu, představuje z formálního hlediska to nejzajímavější, co letošní hlavní soutěž prezentovala. Složitá konceptuální struktura vypráví o lidech trpících patologickými problémy s tělesnou intimitou (ztvárněnými kombinaci herců i neherců), které se snaží skrze terapii překonávat. Film se skrze důmyslné vrstvení perspektiv snaží diváka vést k přehodnocení vlastního náhledu na to, co je v rámci sexuality tabuizované, a kde končí a začíná jejich vlastní intimita. Více se o filmu Touch Me Not dočtete v chystaném 116. čísle tištěného Cinepuru.
Mimo jiné se v rámci paralelní festivalové sekce European film market, kam produkce přihlašují svoje hotové projekty za vstupní poplatek za účelem prezentace potenciálním zahraničním distributorům, představily tři české filmy a jeden slovenský. Hraný film Po strništi bos Jana Svěráka, dokumentární film Komplex Epopeje Jana Strejcovského, digitální animovaný film Hurvínek a kouzelné museum Martina Kotlíka a slovenský hraný film Nina. Česká filmová účast se tak v počtu uvedených filmů nijak zásadně neliší oproti předchozímu ročníku festivalu.