Kam, fotříci, kam jdete? / Jedna bitva za druhou
Filmem Jedna bitva za druhou adaptoval Paul Thomas Anderson už podruhé některý z románů svého oblíbeného spisovatele Thomase Pynchona. Ten patří vedle Dona DeLilla a Cormaca McCarthyho k trojici nejvýznamnějších amerických prozaiků dospívajících v padesátých letech minulého století, v jejichž románech se prolíná žánrové experimentování s prožitkem všeprostupující apokalypsy. U McCarthyho, držitele Pulitzerovy ceny za román Cesta, doléhá na lidstvo zkáza se starozákonní osudovostí a jeho texty působí jako temná kázání. DeLillo, jehož nejslavnějším dílem je Bílý šum, si zase všímá absurdity moderního života a píše o lidech ztracených v přebujelé krajině médií a konzumu, který se vymkl kontrole.
U Pynchona pak vyvěrají neblahé konce z konfliktu racionality a přesvědčení, že paranoia je „česnek v kuchyni života, kterého se člověk nikdy nepřejí“, jak zazní v jeho zatím posledním česky vydaném románu Výkřik techniky. Už Andersonův film Inherent Vice zasazený do kalifornského drogového podsvětí počátku sedmdesátých let, kdy definitivně končí éra hippies, byl obtížně proniknutelný spletenec nejrůznějších spikleneckých teorií, zastíracích operací a plánů uvnitř plánů. Jedna bitva za druhou je přes nejasné časové ukotvení v blíže nespecifikované současnosti na první pohled čitelnější a přístupnější.
Prolog filmu je milostným příběhem členů radikálně revolučního uskupení French 75. Excentrická Afroameričanka „Perfidia Beverly Hills“ vnímá každou akci věnovanou osvobozování uprchlíků z detenčních zařízení na mexické hranici nebo odpálení státní instituce jako příležitost stát se rockovou hvězdou revoluce, zatímco dobromyslný expert na výbušniny „Pat z ghetta“ hledá mezi svými soudruhy spíše rodinnou pohodu a sounáležitost. Do už tak třaskavého vztahu dvou protikladných osobností osudově vstoupí fanatický přisluhovač utlačovatelského establishmentu Steven J. Lockjaw (Sean Penn). Rasistického armádního důstojníka Perfidie, která ho při jedné z akcí sexuálně ponížila, obsesivně přitahuje a rozhodne se celou skupinu potřít. Přiměje ji zradit své spolubojovníky a většinu z nich povraždí nebo donutí k životu pod falešnými identitami.
Patnáct let poté je Perfidia nezvěstná, Pat vychovává jejich dceru Charlene kdesi v kalifornském zapadákově a doufá, že minulost ho už nikdy nedostihne. Lockjaw ovšem zatouží po členství v obskurním tajném bratrstvu Vánočních dobrodruhů, kteří vskrytu řídí celé Spojené státy a střeží čistotu a odkaz bílé rasy. Jedinou překážkou jeho výstupu po žebříčku se stává právě Charlene, neboť existuje reálná šance, že jejím otcem není Pat, ale právě on. Neváhá kráčet přes mrtvoly, aby se svého „prohřešku“ zbavil, zatímco Pat je vytržen ze své gaučové letargie a musí s pomocí starých známých bojovat o přežití své rodiny.
Navzdory přehledným motivacím hlavních protagonistů prostupuje svět Jedné bitvy za druhou konspirační myšlení. Kromě vracejícího se motivu záměny se odráží v jazyku plném tajných kódů, přihlouplých přezdívek a patetických hesel. Téměř nikdo tu nevystupuje pod svým skutečným jménem. A když Pat alias Bob Ferguson zoufale loví z paměti odpověď na kontrolní otázku, aby zjistil polohu bezpečného úkrytu, bojuje nejen se svou drogami otupělou pamětí, ale i urputným lpěním na pravidlech, jímž se vyznačuje nová generace revolucionářů, kteří působí, jako by svou duši neztratili během bombových útoků, ale prací v korporátním call centru.
Neřízené střely
Anderson tak do motivů paranoidních thrillerů vpravuje prvky komedie, akčních spektáklů i existenciálního dramatu, jehož úběžníkem jsou pošramocené rodinné vztahy. V duchu myšlenky Hannah Arendt, že politikum je z podstaty odvislé od veřejné aktivity, zde každý pokus o revoluci nutně končí narozením potomků. Na rozdíl od Perfidie, která se svých mateřských povinností dobrovolně zřekne, ovšem Patova frustrace z rodičovství nepramení ani tak z toho, že už nemůže vyhazovat věci do povětří, jako spíš z obav, že coby otec nedostojí domnělým společenským očekáváním.
Humor a vážnost svým projevem výborně vyvažuje Leonardo DiCaprio, který v posledních letech střídá dvě polohy. Jako seriózní herec velkých rolí se etabloval hlavně u Martina Scorseseho, ale čas od času ztvárňuje unavené ztroskotance vláčené přebujelým egem. Třeba pohasínající hollywoodskou hvězdu Ricka Daltona v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu pojal jako sebelítostivou plačku na pokraji nervového zhroucení, která vzbuzovala současně úsměv i lítost.
DiCapriův otec-samoživitel Pat se mu v mnohém podobá, ale namísto zašlé slávy si musí vystačit s hulením trávy, fotrovským mudrováním před kamarády své dcery a obsesivním sledováním protiválečné klasiky Bitva o Alžír. Dokud se nemusí zvednout z gauče, aby vyrazil zachránit svou dceru, definuje jej mentální i fyzická zatuhlost spolu s absencí jakéhokoli cíle.
Ani v pohybu se ovšem nedokáže přizpůsobit požadavkům současnosti a jeho mise je plná nedorozumění, zbrklých činů, krkolomných pádů a zmateného pobíhání v županu. Připomíná mírně natvrdlého kocoura, který by rád ladně přeskakoval z větve na větev, ale poprvé klopýtne už na domovním schodišti. I jinak stoický trenér karate sensei Sergio v podání Benicia del Tora vrtí hlavou nad Patovou neschopností pružně reagovat a dobít si telefon bez opakovaného přebíhání jeho tatami v zablácených botách. Oproti němu je totiž ztělesněním praktičnosti a bez většího humbuku ve městě vybudoval novodobou podzemní železnici pro mexické uprchlíky. DiCaprio je schopen přepjatého fyzického herectví, které svou intenzitou místy působí jako ze ztřeštěné komedie. Přistupuje k němu ale natolik soustředěně, že se jeho postavy nikdy nemění v karikatury, naopak vzbuzují pocit, že bychom na ně mohli kdykoli natrefit na ulici.
Zapadá tím do světů Paula Thomase Andersona, zalidněných charaktery, jež často jednají jako neřízené střely. Jejich konání místy vyznívá do ztracena a je pro ně typická zvláštní nedořečenost, jako by je navzdory jejich komplexnosti obklopovala neviditelná bariéra. Část svých tajemství si striktně ponechávají pro sebe. A přestože se tu a tam podaří odloupnout nečekanou vrstvu, jiné zůstanou napořád skryty. Jako by byly utkány z křehké materie plné záhybů, švů a neviditelných plošek, jež jsou přesto jejich nedílnou součástí. Připomínají tím šaty, do jejichž podšívky všíval stárnoucí krejčí Woodcock v Andersonově Niti z přízraků nejrůznější tajemství v podobě drobných předmětů, slov či vzkazů.
Anderson vede herce lehce a bezprostředně, takže se zvláštnosti a podivínskost protagonistů vyjevují přirozeně. Zároveň jeho světům nevládne nahodilost, ale spíš organizovaný chaos, který se odráží v precizně stylizovaných kompozicích, jež se zdají být na první pohled nenápadné. Jsou pro něj typické vrstevnaté obrazy zahlcené objekty i souběžně probíhajícími ději, které podněcují vnímavost. Jednu bitvu za druhou tedy lze sledovat jako působivý estetický objekt, zábavnou žánrovou hru, ale také si všímat subtilnějších a pochmurnějších významů.
Není ostatně prvním letošním filmem o tom, v jak žalostném stavu odkazují tatíci svět svým potomkům (za všechny třeba zombie satira 28 let poté Dannyho Boyla). Dospělí zde fatálně selhávají a rezignovanost se mísí s infantilitou, s níž svůj životní prostor nehledě na okolnosti vnímají jako hrací plochu, kde probíhá nekonečný mejdan. Samozřejmě jen pro vyvolené. Příznačná je v tomto ohledu scéna, kdy Patova dcera vyrazí na středoškolský večírek, kam kvůli ní Lockjaw neváhá vtrhnout s ozbrojeným komandem. Světla v sále se proto rozsvítí dřív, než může jakákoli zábava vůbec začít, a výslech zmatených teenagerů, který má na povel Lockjawův nejagilnější poskok, korunuje tragikomická replika: „Vypadám snad jako tvůj fotr?“ – „Asi trochu jo.“
Jedna bitva za druhou (One Battle After Another, USA 2025) režie a scénář: Paul Thomas Anderson, předloha: Thomas Pynchon, kamera: Michael Bauman, střih: Andy Jurgensen, hudba: Jonny Greenwood, hrají: Leonardo DiCaprio, Sean Penn, Benicio del Toro, Regina Hall, Teyana Taylor ad., 162 minut, distribuce: Vertical Entertainment (premiéra v ČR 25. 9. 2025)