Dvouapůlhodinová panická ataka / Velký Marty
Nový film Joshe Safdieho, první, který realizoval bez svého bratra Bennyho, je vítězstvím logistiky nad logikou. Každý ze sourozenců jako kdyby svému sólovému projektu dokázal dodat pouze jednu část kvalit, jimiž se vyznačovala jejich společná díla jako Dobrý časy (2017) nebo Drahokam (2019). Benny si vzal humanismus a empatii a s Dwaynem Johnsonem natočil dojemné, ale těžkopádné zápasnické drama Mlátička (2025). Josh zůstal věrný manickému „cool“ stylu vyprávění, který mu ve Velkém Martym pomáhá odvést pozornost od skutečnosti, jak moc jsou jeho postavy bezduché a jak veškerý pohyb nevede k ničemu jinému než jen k dalšímu pohybu. Benny Safdie tak natočil sportovní film bez stylu, ale s duší, Josh zase sportovní film se stylem, ale bez duše.
Zatímco chór nadšených recenzí vytváří očekávání odvážné evoluce značky „Safdie“, ve skutečnosti je Velký Marty extrémně anachronický. Nejen zasazením do padesátých let minulého století, ale i grindsetem svého patologicky narcistního protagonisty. Marty Mauser (Timothée Chalamet) chce být pingpongovým šampionem. A chce to s takovou vehemencí, že se jeho motivace stává víc mechanickou než psychologickou. Pro dosažení svého snu vynakládá extrémní, až fanatické úsilí a nebere ohledy na život kohokoli, kdo vstoupí do jeho oběžné dráhy – včetně své těhotné přítelkyně Rachel (Odessa A'zion). Chalamet ztělesňuje Martyho jako výřečného, sebevědomého podvodníka, který usilovně utíká před vlastním stínem. Kvůli tomu se z něj však nikdy nestane skutečná lidská bytost. Hercova drzost je přesvědčivá, ale film mu nedává žádný prostor, aby ji někam posunul. Je to jen akumulace neurotických tiků.
Jiné filmy o sportu a ambicích – Rocky, Rivalové, dokonce i Vybíjená – rozvíjejí postavy prostřednictvím mechanismu soutěžení. Prohry a vítězství formují psychiku, mění cíl, posouvají děj. Velký Marty obsahuje řadu stolnětenisových sekvencí, které jsou ale vždy natočené stejně. Tentýž rytmus, úhly i důsledky. Všechny jsou kinetické, ale žádná nepřináší vývoj. Marty ping-pong od začátku hrát umí a ani jeho charakter se nemění. Na rozdíl od protagonistů předchozích safdieovských filmů, jejichž pád do chaosu řídila soudržná vnitřní logika a směřoval k závěrečné transformaci, zůstává Marty po 99 procent stopáže jednorozměrným symbolem egoismu bílého Američana, který podvádí, vysmívá se všem kolem a křičí. Protože jinak než překřikováním spolu postavy v podstatě ani komunikovat nedovedou.
Absence kauzality a motivace vede ke zvláštnímu efektu: film je plný neklidu a míří stále vpřed, ale k ničemu se neblíží. Martyho destruktivní chování je spíš prostředkem k uspokojení režisérovy touhy po efektních scénách. Jestliže Drahokam připomínal dlouhou řadu pečlivě umístěných kostek domina, kdy jedna srážela k zemi další, Velký Marty je neustálá eskalace a žádná architektura. Svou kompaktnost ztrácí už někdy kolem třicáté minuty, kdy se hrdina vrací z evropského turné, kde vystupoval na exhibičních utkáních Harlem Globetrotters. Poté se film rozpadá do přehlídky největších safdieovských hitů.
Honičku s policií střídá cameo té či oné celebrity (třeba rappera Tylera Okonmy) a špetka rozpačité erotiky. Od milostného trojúhelníku mezi Martym, bývalou hereckou hvězdou Kay Stone (Gwyneth Paltrow) a jejím zámožným manželem (Kevin O’Leary), zinscenovaného s téměř nulovým psychologickým odůvodněním, film náhle uhne ke groteskní epizodě s uneseným psem. Jeho majitele hraje Safdieho mentor, režisér Abel Ferrara, jehož obsazení bylo jednou z nejinspirativnějších castingových voleb. Film je vůbec nejživější v okamžicích, kdy jej zaplní podobně neokoukané tváře a neuhlazené typy, které v současné mainstreamové kinematografii téměř nejsou k vidění. Stejně jako další vedlejší postavy, i Ferrarův sadistický mafián je ale pro hlavní drama postradatelný a víc by se hodil do jiného filmu. Třeba do ztřeštěné krimikomedie bratrů Coenů, kde nevadí, že se všichni chovají nonstop jako karikovaní pitomci.
Samotný hon postav za určitým cílem, v tomhle případě za obnosem peněz potřebným k tomu, aby Marty uhradil pokutu a mohl odletět na pingpongové mistrovství v Japonsku, přitom může být dramaticky nosný. Drama ale vyžaduje kontury. A důvod. Z filmu není zřejmé, proč Marty dělá to, co dělá, například proč je tak posedlý výkonem. Vysvětlováním se Safdie neobtěžuje ani u zbytku postav, tvořených mixem hvězd a neherců, za které by zřejmě měl promlouvat jejich mimofilmový status. Obchodník Kevin O’Leary například hraje odporně bohatého magnáta zosobňujícího to nejhorší z kapitalismu. Jeho ztvárnění čistého, až mystického zla v jedné z finálních scén je ale spíš komické.
Dokonce i soundtrack Daniela Lopatina působí vzhledem ke kontextu afektovaně. Použití hudby nové vlny a elektronických syntezátorů z osmdesátých let se sice může jevit jako progresivní estetická volba, odrážející Martyho megalomanii a fakt, že se sám snaží předběhnout svou dobu, ale v důsledku je tím hlavně zvýrazněn nezájem tvůrců o dobové reálie. Zasazení příběhu do padesátých let a Martyho věk a původ by vybízely k tematizaci židovské asimilace nebo optimistického étosu baby boom generace, ale nic z toho nemá pro děj hlubší význam. Jsou to jen stylové kulisy pro události, které by se mohly seběhnout o pár dekád dřív nebo později. 
Agresivní vizuální styl a hektický rytmus odrážejí také Martyho neschopnost soustředit se a vnímat někoho jiného než sebe sama. Kamera Dariuse Khondjiho neustále narušuje intimní prostor protagonisty blízkými záběry. Celky, které by film provzdušnily a daly vyniknout bohatě texturované dobové výpravě Jacka Fiska, s veškerým hlukem, potem a pachem newyorských ulic, se dost šetří. Cílem nejspíš bylo vtáhnout nás do Martyho egocentrické reality. Účinek je spíš vyčerpávající.
Když po více než dvou hodinách panické eskalace a mizantropie přichází pronatalistický obrat, který implikuje, že žádné z Martyho snů neměly význam, že soutěžení, shon a ponížení byly pouhou předehrou ke skutečnému životu, působí to falešně. Poté, co Marty oplodnil a opustil Rachel, svedl a okradl Kay a svou nezodpovědností způsobil smrt několika lidí, je mu dopřáno sentimentálního vykoupení v poslední minutě. Vzhledem k tomu, že marketing filmu oslavoval právě grindset, odvahu a výkonnost, pak sdělení, že všechny tyto ambice jsou bezvýznamné, vyznívá víc jako trolling než promyšlená ironie.
Potíž Velkého Martyho není v tom, že by byl od základu špatným, sterilním filmem – mnohé sekvence jsou díky bezchybnému načasování nepopiratelně zábavné –, ale že se veškeré scény mezi začátkem a koncem, tedy mezi početím a narozením Martyho potomka, zpětně jeví jako nepodstatné. Když Benny a Josh Safdie tvořili společně, dokázali k morálnímu zmatku svých hrdinů přistoupit se soucitem, nebo alespoň s pochopením mechanismů, které je k (sebe)destrukci ženou. Joshův samostatný film tuhle schopnost postrádá a jeho dutost nevyplývá z toho, že by odhaloval existenciální prázdnotu sebestředných podvodníčků, jako je hlavní antihrdina, ale z toho, že ji reprodukuje – stejně jako Marty zaměňuje nepřetržitou akci, troufalost a okázalost za rozum a cit.
Velký Marty (Marty Supreme, USA, Finsko 2025), režie: Josh Safdie, scénář a střih: Josh Safdie, Ronald Bronstein, kamera: Darius Khondji, hudba: Daniel Lopatin, hrají: Timothée Chalamet, Odessa A'zion, Gwyneth Paltrow, Kevin O'Leary, Tyler, the Creator ad., 150 minut, distribuce: Vertical Entertainemnt, premiéra v ČR: 1. ledna 2026