Vecna vesmíru dokořán / Finále Stranger Things
Začnu netradičně osobně. Páté sezóně Stranger Things jsem celou dobu fandil. Především proto, že jsem od začátku měl pocit, že finální série bojuje především sama se sebou. A po zhlédnutí poslední epizody musím říct, že v tomhle souboji obstála se ctí.
Na každé další řadě přidané za tu první je víc a víc vidět, že Stranger Things nebyly zamýšlené jako epické vyprávění táhnoucí se přes čtyřicet dva epizod. Stejně tak nebyly plánované jako globální mediální událost, která bude pod tak extrémním drobnohledem širokého spektra reflexí, od seriózní filmové kritiky po nejrůznější výkřiky na sociálních sítích. Už ve čtvrté řadě se seriál prohýbal pod vlastní vahou – jeho základy byly příliš vratké na to, aby unesly zátěž, kterou na něj tvůrci naložili.
První sezóna byla brilantní pastiš Stephena Kinga a Hollywoodu osmdesátých let zasazená do sevřeného mikrosvěta městečka Hawkins a ohraničená obzorem semknutého týmu dětských hrdinů. I jeho ústřední mystérium bylo vlastně maximálně úsporné – za branou do jiné dimenze nečekal žádný cizí nový svět, ale zase znovu jen Hawkins, jen v přízračné, snové verzi. Příšery tu neměly vlastní mytologii, ale jen jména, která jim dali dětští hrdinové na základě hry Dungeons and Dragons. Dívka jménem Eleven nepřišla do světa Hawkinsu z jiného vesmíru jako E. T., který volá domů, ale coby nepopsaný list, ztracená oběť podivného experimentu, jež domov naopak hledá a nachází ho právě v mikrosvětě seriálu.
V dalších sezónách pak tvůrcům nezbývalo než variovat tu první. Přicházet s novými postavami (z nichž vždy jedna musela být obětována), s novými obdobami polovojenských, polovědeckých laboratoří, s novými monstry a novými konfiguracemi přátelských a milostných vztahů mezi postavami. A také s novými aluzemi na Hollywood osmé dekády. Podobně jako nenápadně sílil vliv společné mysli v obráceném světě, narůstala ale i v naší realitě změť ohlasů spojená s boomem sociálních sítí.
Ostře sledovaný mikrosvět
Seriál se stal vlajkovou lodí Netflixu a zároveň ostře sledovaným mikrosvětem, který najednou byl spojen s čím dál rozdílnějšími a vzájemně rozpornými nároky rozdílných skupin diváctva. Tenhle mnohohlas samozřejmě rozdrobil sevřenost celého seriálu – najednou bylo potřeba dát různým typům diváků rozdílné druhy spektáklu a dějových oblouků. Velká část výhrad, které zaznívaly na adresu třetí a čtvrté řady, měla ve skutečnosti základní příčinu právě v tomhle nevyhnutelném zbytňování nároků na to, čím vším mají Stranger Things vlastně být.
A právě podle toho bychom měli hodnotit i mistrovství hlavních tvůrců série, bratrů Dufferových. Pozdější řady Stranger Things rozhodně nejsou čistě výplodem jejich svobodné fantazie. Naopak, jsou to pečlivě vykalkulované produkce, jejichž hlavním smyslem je udržet si co nejvíc odlišných fanouškovských skupin, které od seriálu očekávají odlišné věci. Duffer Brothers ve skutečnosti odvádějí obdivuhodnou práci v tom, jak dokážou s těmito nároky pracovat a přizpůsobovat jim původně skromný a sevřený mikrosvět seriálu.
Třetí řada je symptomaticky zasazená do nákupního centra, protože také představuje jakýsi pestrobarevný supermarket, který má pro každého něco – od nostalgie přes akci a komedii po melodrama o síle lásky a přátelství (což jsou dva typy vztahů, které se ve Stranger Things odjakživa vzájemně prolínají). Čtvrtá sezóna pak už přebírá epický vypravěčský rozměr Pána prstenů, ve kterém osud světa závisí především na dokonalé synchronizaci několika různých paralelně operujících skupin hrdinů na různých, vzájemně od sebe vzdálených místech.
V páté řadě tyhle nesmiřitelné tlaky kulminují. Poslední sezóna nemohla být tak dobrá, aby uspokojila všechny. Je zázrak, že se jí (na rozdíl třeba od finále podobně mediálně nabobtnalé série Hra o trůny) podařilo uspokojit alespoň významnou část svých divaček a diváků. Strategie, kterou tvůrci tentokrát zvolili, opět dává smysl. Finále Stranger Things je seriálový ekvivalent hollywoodských megafilmů plných monumentálních spektakulárních výjevů a akce valící se kupředu tempem diktovaným úsečnými efektivními a efektními slovními výměnami postav a rychle se střídajícími cliffhangery.
Pokud bychom chtěli sledovat, jak bytelně je celé vyprávění páté řady vystavěné, hodně rychle bychom došli k tomu, že je to chatrná kůlnička, která drží pohromadě čistě jen díky ochotě diváků přehlížet spoustu podivností, děr a zkratek. Vtip tohohle přístupu je ovšem v tom, že tvůrci sázejí na to, že většině diváků bude jedno, jak se parta bojovníků v jiné dimenzi tak rychle dostala na skály, ze kterých mají podnikat finální útok. Jak to, že se Hopper naučil tak parádně střílet ani proč si Vecna tak trvá na tom, že je skvělý nápad propojit náš svět s pustou dimenzí plnou příšer. Sází na to proto, že si přesně takhle své diváctvo vychovali. Pokud někomu vadí, že poslední sezóna Stranger Things v tomhle ohledu nedává smysl, pak by měl nejprve uznat, že velký smysl nedává ani žádná z předchozích řad. Finální sezóna je v tomhle ohledu prostě jen ještě větší a odvážnější.
Dvě přednosti
Obdivuhodné na ní je ale to, jak hladce dokáže v tomhle blockbusterovém režimu, který je v mnoha ohledech přímým protikladem všeho, co bylo tak okouzlující na první sezóně, funkčně transformovat své dvě největší přednosti, na nichž stavěly všechny předchozí řady. První z těchto předností je rozměr dobrodružství, které je od začátku vystavěné jako paralela ke zmíněnému Hobitovi a Pánovi prstenů. Stejně jako Bilbo a později Frodo jsou i hrdinové Stranger Things obyčejné, neokázale sympatické postavy z předměstí, které najednou čelí hrozivé nadpřirozené temnotě. Seriál to přímo pojmenovává svým odkazem k Dungeons and Dragons, jež jsou Tolkienovým světem silně inspirované – a navíc jsou postavené na tom, že obyčejní hráči tu mají hrdinská herní alter ega.
Druhou zásadní vlastností seriálu jsou samotné postavy a vztahy mezi nimi. Tady je zase znát inspirace Stephenem Kingem, jehož nejsilnější texty jsou právě založené na kombinaci komplexně popsané každodennosti sympatických hrdinů (často dětí či dospívajících) a postupně sílící nadpřirozené hrozby. Každá sezóna dokázala zajímavě rozvíjet své ústřední postavy a vztahy mezi nimi, dokonce do té míry, že pro řadu diváků je Stranger Things primárně seriál na téma přátelství.
Celkově ale byly Stranger Things vždycky kombinací epické fantasy a dramatu o dospívání. Obě linie spolu často vzájemně nekomunikovaly úplně dobře. Pátá řada je toho výstavním příkladem. Její vyprávění je totiž v zásadě založené na tom, že se tu střídají spektakulární fantastické či akční pasáže a emočně vypjaté dialogové scény, v nichž si postavy vzájemně vyříkávají své vztahy. Málokdy tu ale jedna rovina podpírá druhou. Důležitější nicméně je, že dobře fungují každá zvlášť a vyváženě a nerušivě se střídají. Celá pátá řada je vlastně velkolepým balancováním na tenkém ledě, kde sice často slyšíme praskání, ale jen málokdy máme pocit, že se vrstva prolomila a my spadli do ledové vody.
Když jsem před časem pro Cinepur psal o první řadě seriálu, hodně jsem se zastavoval u motivu nostalgie. První Stranger Things vznikly v době vrcholící fascinace popkulturou osmdesátých let, která od té doby výrazně opadla. Pátá řada z nich pořád výrazně čerpá, ale už se příliš nesnaží imitovat styl mainstreamových filmů této dekády. Pořád jsou ale v jádru napojené na éru, která v mnoha svých filmech dokázala brilantně navodit sladkobolný pocit konce dětství, zlomovou dobu uzavírající se éry opravdově prožívaných dobrodružství a intenzivně prožívaných citů. Finále páté řady, kterou celý příběh končí, včetně posledního příběhu o El, jenž Mike vypráví své herní tlupě, je nesený přesně takovým pocitem. Finále ve vší své velkoleposti tak neztrácí ze zřetele své emocionální jádro.
Stranger Things 5. Netflix. USA 2025. Vytvořili The Duffer Brothers.