To podstatné je uvnitř / Není jiná možnost
Jihokorejský režisér a scenárista Pak Čchan-uk patří mezi nejúspěšnější tamější filmaře posledních dvou desetiletí, za řadu svých filmů získal prestižní festivalová ocenění. V mezinárodní známost vešel díky tzv. trilogii pomsty, přičemž její prostřední část, Old Boy, se opakovaně řadí mezi nejlepší tituly (nejen 21.) století. Jeho poslední snímky Podezřelá a Komorná pomohly autora etablovat mezi tvůrce, od nichž máme ta nejvyšší očekávání. Příznačně tak působí fakt, že se Pakovi po letech podařilo realizovat projekt, k němuž se dlouho upínal.
Dvaašedesátiletého rodáka ze Soulu totiž kdysi nadchl satirický román Donalda E. Westlakea s názvem The Ax, pojednávající o spořádaném manažerovi středního věku, jehož vyhazov z papírenské firmy dožene až na zločineckou dráhu. Paka v adaptování tohoto antikorporátního políčku předběhl specialista na politické thrillery Costa-Gavras, jenž knihu převedl na plátno už v roce 2005. To ale nic nemění na tom, že Pakova verze je v Jižní Koreji kasovním hitem a v zahraničí je ceněná kritikou i diváky – po premiéře na festivalu v Benátkách získal snímek i jednu z diváckých cen z festivalu v Torontu.
Za popularitou novinky ale možná nestojí jen Pakovo jméno. Jihokorejská kinematografie dosáhla vrcholu své globální popularity zkraje roku 2020, kdy Pong Džun-ho získal za sociálněkritický snímek Parazit Oscara pro nejlepší film. Zdá se, že hlad po autorsky suverénních, svérázných žánrových mixech v Jižní Koreji po tomto úspěchu značně narostl – a právě tyto potřeby může Pakova adaptace s názvem Není jiná možnost vcelku uspokojivě naplnit. Není koneckonců divem, že právě k Parazitovi bývá v marketingové kampani přirovnávána.
Zvelebovat dům, zabít konkurenta
Podobnosti jsou patrné už od prvních záběrů spokojeně žijícího manažera Man-sua a jeho rodiny. Muž je hrdým zaměstnancem lokální papírny, jeho choť Mi-ri pečuje o dům a zahradu a kolorit dokonalosti vedle dvou dětí dokresluje i dvojice výstavních psů. Rodina se zvládá vypořádat i s potenciálními problémy – totiž že syn pochází z Mi-riina předchozího vztahu a dcera, zřejmě oplývající nadstandardním talentem pro hru na cello, není příliš komunikativní. Man-su však díky pevnému pracovnímu ukotvení vše zvládá, stejně jako se mu daří zvelebovat milovaný dům, v němž vyrůstal.
Jistoty se však sesypou ve chvíli, kdy papírnu koupí americká společnost a mezi oběťmi propouštění je i Man-su. Plány na rychlý restart kariéry postupně berou za své a rodina musí seškrtat veškeré zbytné výdaje – dokonce i předplatné Netflixu! Poměrně přímočaré schéma ukazuje propad z vrcholu až téměř na dno, na což Man-su reaguje nepříliš reflektovaným rozkladem osobnosti a hodnot. Po více než roce nezaměstnanosti si potřebuje znovu dokázat vlastní kompetenci a vytyčí si tak šílený plán, že začne likvidovat své potenciální soupeře v kláních o vzácné manažerské pozice v papírenském průmyslu. Vzápětí však zjišťuje, že dosavadní povolání papírníka jej na chladnokrevné vraždění dostatečně nepřipravilo, což vede jak k množství groteskních okamžiků, tak i k nepříjemným prozřením, že protagonistovi konkurenti se mu v řadě ohledů podobají. Kvůli dominující orientaci na práci se však ztrácí schopnost vidět druhého člověka a převažuje dojem, že není jiná možnost než se dopouštět zločinů.
Starší filmy jihokorejské provenience s elegancí a samozřejmostí kombinovaly zdánlivě protichůdné žánrové vzorce i stylistické prvky. Snímky jako Vzpomínky na vraha, Zachraňte zelenou planetu! či Hodný, zlý a divný tak navzdory své neuchopitelnosti zaujaly i západní publikum, zvyklé přece jen na odlišné vyprávěcí postupy. V této tradici pokračuje i Pak ve své novince, a především zpočátku se pyšní narativně efektivním vhledem do Man-suova rodinného systému. Díky rozpojování obrazové a zvukové složky odhaluje rychle vše podstatné a míchání jednotlivých linek trefně vystihuje vzájemnou provázanost členů rodiny.
Po expozici vyprávění nevyhnutelně zpomalí, a dokonce i tradičně přítomné digrese, obvykle sloužící k prokreslení fikčního světa, se tentokrát neomylně stáčejí zpět k protagonistovi. I proto jde ve výsledku o méně mysteriózní, ambivalentní a unikavý tvar než v případě leckterých jiných jihokorejských titulů – sevřenější narace a černohumorná odlehčení jasně slouží divácky přístupnějšímu zážitku a tato rozhodnutí posouvají do centra pozornosti morální otázky. Komediální momenty či výrazná stylizace některých scén (zahrnující třeba působivé symbolické dvojexpozice, nezvyklé kamerové úhly či patosem nešetřící orchestrální hudbu) slouží jen jako chvilkové rozptýlení od břitké satiry.
Ta nesmlouvavě kritizuje kapitalistický kult práce a vnímání vlastní hodnoty prostřednictvím kariérního úspěchu – čili téma, k němuž se i tuzemské publikum dokáže vztáhnout, ačkoli pro Korejce jde o problém znatelně palčivější. Zoufalství vyvolané nezaměstnaností dohání protagonistu až k extrémním řešením, jejichž násilné a místy i vyloženě nepříjemné vyobrazení má vyvolat oprávněný odpor – nejen k antihrdinovi, jenž je pro dosažení cílů ochoten jít doslova přes mrtvoly, ale snad i k celému společenskému uspořádání, jehož je Man-su obětí. Příznačně působí, že jej ztvárňuje Lee Byung-hun, jedna z hlavních tváří seriálového hitu Hra na oliheň, v němž je rovněž lidský život podřízen ekonomickým faktorům.
Snímek tedy pokračuje v trendu trefování se do sociálních rozdílů a nesmlouvavé honby za výdělkem, nelze se však ubránit dojmu, že vedle zmíněného Parazita či třeba Trojúhelníku smutku se tématem v posledních letech zabývalo takové množství titulů, že satirické ostří novinky působí poněkud obroušeně. Možná jde o daň za mnohaletou přípravu projektu, jenž by před dekádou působil přece jen o poznání neotřeleji. A tak si připomínáme, že tlak na výkon je v Koreji obrovský a i k pouhému udržení si životního standardu nestačí pouze nepolevovat, nýbrž je třeba se stále posouvat dál – což snaživý a učenlivý Man-su nově aplikuje i ve svých zločinech. Režisér se vůči těmto jevům spojeným s konzumní kulturou jasně vymezuje, když ukazuje, jak přitakání této ideologii ničí nejen Man-suovu osobnost, ale i nitro jeho nejbližších.
Působivý je tak hlavně pohled na manželku Mi-ri, celou dobu nevinnou a trpělivou, přitom však ne karikaturně trpitelskou oběť. Jde o sympatickou hrdinku, která dělá, co v danou chvíli dokáže, a hlavně co musí. Což se postupně ukazuje jako téměř nadlidský úděl, čímž Pak citlivě připomíná, že kariérní rozhodnutí a z nich plynoucí zajištění domácnosti se netýkají jen primárních živitelů, ale i dalších součástek leckdy křehkého rodinného soukolí.
„Podstatné je, co je uvnitř,“ hlásá motto logistické firmy, v jejímž skladu si nešťastný Man-su po vyhazovu z práce přivydělává. Tuto sžíravě ironickou floskuli lze pak vztáhnout i k řadě prvků Pakova filmu. Jednak k performativnímu důrazu na humanistické hodnoty, jimiž se téměř jakýkoli komerční subjekt rád ohání. Zároveň k duševnímu marasmu spojenému se stoupáním do vyšších pater socioekonomické hierarchie, a koneckonců i k nedostatkům samotného snímku, jenž pod vycizelovanou audiovizuální stránkou skýtá přece jen trochu méně vyloženě inspirativních a originálních myšlenek na to, aby se suverénně vyšvihl nad tematicky podobnou konkurenci.
Není jiná možnost (Eojjeol suga eopda, Jižní Korea 2025), režie: Pak Čchan-uk, scénář: Pak Čchan-uk, Lee Kyoung-mi, Don McKellar, Lee Ja-hye, kamera: Kim Woo-hyung, střih: Kim Sang-beom, Kim Ho-bin, hudba: Jo Yeong-wook, hrají: Lee Byung-hun, Son Ye-jin, Park Hee-soon, Lee Sung-min, Yeom Hye-ran ad., 139 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 27. 11. 2025)