Úvod k tématu: Jasudžiró Ozu
Příběh z Tokia (Tókjó monogatari, 1953) byl v roce 2015 vyhlášen v anketě, uspořádané v rámci mezinárodního filmového festivalu v jihokorejském Pusanu, nejlepším asijským filmem všech dob. Takové vítězství režiséra Jasudžiróa Ozua by se dalo považovat za projev určitého lokálního patriotismu. Reprezentativnější a také překvapivější může být Ozuův loňský triumf v mezinárodní anketě britského časopisu Sight and Sound, do níž se zapojilo 1639 filmových odborníků a 480 režisérů z celého světa. Obě tyto skupiny zvolily Příběh z Tokia za čtvrtý nejlepší film všech dob, a tedy i za nejlepší japonský film všech dob. Mezi režiséry, jejichž snímky se dostaly do kompletního žebříčku, se Ozu v celkovém počtu získaných hlasů posunul dokonce na třetí příčku za Alfreda Hitchcocka a Chantal Akerman.
V českém prostředí Ozu stále zůstává lehce přehlíženou figurou, což však není jediným důvodem, proč mu věnujeme celé téma. Letošní rok je totiž spojen hned s několika „ozuovskými“ výročími. Kromě sedmdesátiletého výročí premiéry režisérova opus magnum uplyne také 120 let od jeho narození a zároveň šedesát let od jeho smrti – Ozu zemřel 12. prosince 1963 přesně v den svých šedesátých narozenin. Jeho početně rozsáhlá filmografie (více než padesát celovečerních titulů za 35 let) má více pozoruhodných fází, které jsme se pokusili zachytit s ohledem na autorův osobitý styl a témata, jimiž obohatil nejen japonskou kinematografii. Někteří z přispěvatelů se zároveň dotýkají nejdůležitějších teoretických a interpretačních přístupů k Ozuově tvorbě, jež se v minulosti prosadily v zahraničí.
Přesně do těchto souvislostí zasvěcuje úvodní text Antonína Tesaře, který se zamýšlí i nad významem Ozuovy tradiční nálepky „nejjaponštějšího“ ze všech japonských filmařů. Příspěvek Rudolfa Schimery seznamuje s Ozuovou němou tvorbou, s přihlédnutím k režisérovu uchopení žánru šómin geki a jeho pozici uvnitř tehdejšího studiového systému. Text Haruny Honcoop se zaměřuje na dobu, kdy se Ozuova kariéra pozastavila: v době druhé světové války se sám ocitl na frontě, a ačkoli nikdy žádný válečný film nenatočil, tyto zážitky jeho tvorbu zřejmě silně poznamenaly. Stejným údobím se částečně zaobírá i příspěvek Luboše Ptáčka. Přibližuje Ozuovo dílo po boku dalších hvězd japonské kinematografie Akiry Kurosawy nebo Kendžiho Mizogučiho, kteří se museli vyrovnávat s cenzurou a požadavky režimů ve válečné i poválečné etapě.
K teoretické reflexi Ozuovy tvorby se vrací Andrej Chovanec. Na nejslavnějších dílech z režisérovy pozdní tvůrčí fáze jako Chuť makrel (Sanma no adži, 1962) nebo právě Příběh z Tokia představuje dodnes hojně uplatňované teze Paula Schradera, jenž chápe Ozua coby typického zástupce transcendentního stylu. Se Schraderem se také přesouváme k Ozuově význačné pozici v tvorbě rozmanitých filmařů po celém světě. Jeho odkazu v japonské kinematografii se věnuje Siarhei Samusevich, který sleduje „ozuovské vlivy“ u trojice odlišných osobností: Chou Siao-siena, Šóheie Imamury a Masajukiho Suoa. Nejen tento text dokládá, že Ozu nepřestává být inspirativním autorem, který z hledáčku cinefilů a umělců jen tak nezmizí.
Za pomoc s přípravou tématu děkujeme Haruně Honcoop a Heleně Honcoopové.