Výsměch všemu, výpověď o ničem / To se mi snad zdá

Druhý celovečerní film norského režiséra Kristoffera Borgliho To se mi snad zdá je totální satirou. Posmívá se čemukoli, co se právě mihne před kamerou: naučeným frázím a gestům každodenního sociálního divadla; rádoby autentickému individualismu v éře, kdy lze každý argument nahradit prohlášením za cool (případně super cool); módě traumat a certifikátům oběti, bez nichž se už moderní jedinec neobejde; stádním instinktům umožňujícím splynout s davem a léčit se agresí; puzení ke komercializaci všeho; fenoménu cancel culture, který do koles byznysu vmetá zrnka písku – jakmile na někoho něco praskne, nejede přes vysoké morální standardy vlak. Posmívá se i omletým definicím hereckého stylu barda Nicolase Cage a melodramatickým žánrovým klišé, bez jejichž okamžitého sebeshození by od erudované kritiky hrozil odsudek za nesoudný kýč.

Vzpomene se Taxikář, Spalující touha či baumbachovské přerušování rodících se vět střihem do jiného časoprostoru, protože by stejně nic neřekly. V této šíři společenských témat i cinefilních narážek se daří přistihnout při činu důvěrně známé povrchové směšnosti. Do hloubky, již hypnagogický název opusu přislibuje, se ale moc daleko nevypravíme.

Co do...