Výsměch všemu, výpověď o ničem / To se mi snad zdá

6. 5. 2024 / Tomáš Gruntorád
kritika
Placený

Druhý celovečerní film norského režiséra Kristoffera Borgliho To se mi snad zdá je totální satirou. Posmívá se čemukoli, co se právě mihne před kamerou: naučeným frázím a gestům každodenního sociálního divadla; rádoby autentickému individualismu v éře, kdy lze každý argument nahradit prohlášením za cool (případně super cool); módě traumat a certifikátům oběti, bez nichž se už moderní jedinec neobejde; stádním instinktům umožňujícím splynout s davem a léčit se agresí; puzení ke komercializaci všeho; fenoménu cancel culture, který do koles byznysu vmetá zrnka písku – jakmile na někoho něco praskne, nejede přes vysoké morální standardy vlak. Posmívá se i omletým definicím hereckého stylu barda Nicolase Cage a melodramatickým žánrovým klišé, bez jejichž okamžitého sebeshození by od erudované kritiky hrozil odsudek za nesoudný kýč.

Vzpomene se Taxikář, Spalující touha či baumbachovské přerušování rodících se vět střihem do jiného časoprostoru, protože by stejně nic neřekly. V této šíři společenských témat i cinefilních narážek se daří přistihnout při činu důvěrně známé povrchové směšnosti. Do hloubky, již hypnagogický název opusu přislibuje, se ale moc daleko nevypravíme.

Co do...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je součástí placeného předplatného Cinepur.
Přečíst si jej můžete po zakoupení předplatného nebo daného čísla časopisu.

Chci předplatné Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Jane Campion

152 / květen 2024
Více