Piano / Nevzdat se romantiky

7. 5. 2024 / Martin Svoboda
téma
Placený

Jane Campion se už nikdy znovu nedočkala takové kulturní pozice jako v roce 1993, kdy celému světu učarovala coby první režisérka oceněná Zlatou palmou v Cannes. I tehdejší texty o Campion obvykle začínají výčtem jejích prvenství. Cynicky řečeno se stala jakýmsi „maskotem ženské tvorby“. Ze vstřícnějšího hlediska šlo o upřímné nadšení z příslibu „lepších zítřků“. Campion a její Piano symbolizovaly v raných devadesátých letech prolomení skleněného stropu šovinismu v kinematografii, i když v praxi šlo spíš „jen“ o další trhlinu. Hned následující Portrét dámy většina kritiky odmítla jako unylé melodrama. Nakolik lze tedy v Pianu hledat kontinuitu s režisérčinou ostatní tvorbou a čím z ní naopak vyčnívá?

Prasklina ve skleněném stropě
V porovnání s režisérčinou starší tvorbou vyčnívá Piano relativní stylistickou střídmostí. Romantické melodrama se takřka vzdává dřívějších nejexcentričtějších aspektů v práci s obrazem, střihem i vedením herců. Zachovává jen ty excesy, jež lze spojit s tradicí daného žánru. Výsledek tedy spoléhá více na systém motivací a působí méně jako osobní manýra. Campion není první ani poslední, kdo v očích filmových institucí stvrdil své režijní mistrovství...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Jane Campion

152 / květen 2024
Více