Groteskní bezčasí adolescence / Boys Go To Jupiter
Teenager z floridského předměstí Billy 5000 dělá všechno pro to, aby rozvážkou rychlého občerstvení vydělal co nejrychleji 5000 dolarů. Tuhle misi mu ale komplikují nejen jeho kamarádi, ale i vědkyně dr. Doplhin vyvíjející experimentální ovoce, do jejíž dcery se Billy zamiloval, nebo podivné bytosti ve tvaru koblihy či žížaly obývající okolní pláže a bažiny. Boys Go To Jupiter může vypadat jako čiré zjevení – celovečerní animovaný film s přiznaně DIY estetikou, který kombinuje ospale plynoucí sondu do dospívání v nudném americkém předměstí s groteskními sci-fi prvky. Debut Juliana Glandera ale vychází z indie scény existující na internetu, případně na unikátní platformě Adult Swim, která dlouhodobě pěstuje tradici radostně či děsivě nonsensové lowkey animace.
Adult Swim vznikl jako noční vysílací proud kabelové stanice Cartoon Network, který se od začátku profiloval jako cyklus programově podivných animací, sitkomů a skečů. Tato stanice je domovem bizarní parodie na talk show Eric Andre Show, surreální sketch show Erica Wareheima a Tima Heideckera Tim & Eric Awesome Show, Great Job!, ale také množství podivínských a excentrických animovaných sérií jako Robot Chicken, Metalocalypse, Smiling Friends nebo slavní Rick a Morty. Zhruba desetiminutové epizody většiny těchto sérií se odbývají ve frenetickém tempu a jejich humor kolísá mezi nonsensem, groteskností, trapností a infantilitou.
Glander pro Adult Swim vytvořil několik krátkých animovaných filmů a kromě toho má za sebou nezávislou videohru Art Sqool, ve které je hráčským úkolem vytvářet umělecká díla na základě různých zakázek. Byl to také titul, který, stejně jako Boys Go To Jupiter, spojoval civilní každodennost, nonsens a popkulturu. Oproti dravé energii typických projektů Adult Swim je ale Glanderův celovečerní debut pozvolnější a spíš nechává jednotlivé situace zalézat publiku pod kůži, než že by jimi atakovala jeho nervovou soustavu. Glander v zásadě vypráví o dospívání jako o líném bezčasí, kde se toho kromě spřádání plánů, které beztak nikdy nevyjdou, a bezcílného poflakování, vlastně příliš mnoho neděje.
Protagonista filmu Billy 5000 není tak docela dítě, i když se občas přátelí s bizarními fantaskními stvořeními ve tvaru koblihy a má tendenci ulítávat od reality k chytlavým písničkám s dětinskými texty míchajícími banalitu s absurditou. Není ale ani tak úplně dospělý, přestože hodně mluví o práci a vydělávaní peněz. Ve skutečnosti je ale jasné, že principy zaměstnání tak docela nechápe a spíš do nich otiskuje hraný cynismus a vlastní naivní očekávání. Ostatně podobně na tom je i druhá nejdůležitější postava filmu, dcera podivínské vynálezkyně doktorky Dolphin. Ta s mladickým odhodláním a bezelstností rebeluje proti konformní a kapitalistické společnosti.
Právě v imaginativním zachycení adolescence jako plouživého bloumání někde mezi dětstvím a dospělostí je hlavní síla filmu. V nějakém ohledu má blíž než k Adult Swim přímo k projektům stanice Cartoon Network, jako jsou Čas na dobrodružství nebo Táborový ostrov.
I v nich jsou totiž dospělí a jejich svět zobrazovaní očima dětských protagonistů jako mocné pohádkové postavy nadané nepochopitelnou mocí a řídící se podivnou, unikavou logikou. Přesně takhle působí zmíněná doktorka Dolphin a vlastně i další podivínští dospělí, které Billy potkává při svých rozvážkách rychlého občerstvení. Groteskní stylizace tu dává smysl právě proto, že v čistě realistickém vyprávění by se veškerá roztěkanost a zasněnost prolínající se hrdinovými snahami zapadnout do „praktického života“ vytratila. A stejně dobrý smysl dává v tomhle ohledu i DIY animační styl, který Glander zvolil.
V souvislosti s filmem se hodně píše o tom, že byl kompletně vytvoření v open source programu Blender, který využívá řada DIY animátorek a animátorů. Samotný program ale ještě rozhodně nevysvětluje, proč Glander zvolil vizuální styl, jaký jeho film má. Blender totiž využíval také například Jérémy Clapin při natáčení oceňovaného snímku Kde je moje tělo? nebo tvůrci lotyšské Kočičí odysey, což jsou obojí projekty, které rozhodně nebývají označované za DIY.
Podobně „neumělou“ práci s 3D modely navíc Glander využívá napříč různými svými projekty a jde skutečně víc o estetickou než o praktickou volbu. Geometricky rozvržené, nevystínované a na větší detaily rezignující objekty, z nichž se obraz skládá, mohou budit neurčitou nostalgii po levné CGI animaci z přelomu devadesátých a nultých let. V nich se ale Glanderův film, kde existují mobily a další ryze současná média, rozhodně neodehrává. Jakoby nedokončená či „předpotopní“ digitální modelace filmu nakonec v první řadě přispívá k tomu, abychom Billyho a jeho svět vnímali jako zvláštně nedokonalé nebo nemotorné.
Zatímco se prvoligová animační studia jako Pixar či Dreamworks předhánějí v tom, jak vypiplaně bude jejich produkce vypadat, Boys Go to Jupiter naproti tomu zcela v logice zevlácké puberty dochází k závěru, že takhle precizní stylizace dá zbytečně moc práce.
Název filmu je odvozený z dětské říkanky Boys go to Jupiter to get more stupider; girls go to college to get more knowledge. Ta Glanderův film vystihuje vlastně poměrně dobře – až na to, že působí až příliš odsuzovačně (vedle toho, že to je zjevný genderový stereotyp). Snímek se naopak snaží říkat, že na pubertálních výpravách na Jupiter ve skutečnosti není v principu nic špatného, ale ani dobrého – jsou zkrátka součástí života. Ať už je podnikají kluci, nebo dívky.
Boys Go To Jupiter (USA 2024). Režie a scénář: Julian Glander, distribuce: Anifilm Distribution (premiéra v ČR: 26. 6. 2025).