Film jako protest / Semínko posvátného fíkovníku
Íránské rodinné drama a společenská alegorie Semínko posvátného fíkovníku sklidilo potlesk jak na festivalu v Cannes, kde vyhrálo zvláštní cenu poroty a cenu kritiků, tak v Locarnu na Piazza Grande, největším kině pod širým nebem v Evropě. Aplaus však nepatřil jen snímku o rodině soudce islámského revolučního soudu, ale i režisérovi Mohammadu Rasúlofovi, protože stačilo málo a místo ovací před osmi tisícovým hledištěm mohl sedět v íránském vězení.
Nebylo by to jeho první střetnutí s mocí. Zatčen byl již roku 2009 společně se Džafarem Panahím za natáčení protivládních protestů během zelené revoluce. Oba tvůrci se za mřížemi setkali znovu v roce 2022, kdy byl Rasúlof vězněn za to, že podepsal petici vyzývající bezpečnostní složky k tomu, aby se nedopouštěly násilí na demonstrantech, a Panahí za to, že se šel na zmizelého Rasúlofa do vězení zeptat a už si ho tam nechali. Oba tvůrci byli loni propuštěni do domácího vězení, protože zabírali místo v přeplněných celách.
Rasúlof této situace využil a přes zákaz činnosti tajně, za skromný rozpočet, neprofesionální technikou v malém štábu natočil svůj desátý snímek, Semínko posvátného fíkovníku. Natáčení skončilo právě včas. Pár dní poté, co odeslal materiály do zahraničí Andrewu Birdovi, který stříhal i Odnikud nebo U Zlaté rukavice Fatiha Akina, soud zamítl jeho odvolání a potvrdil íránskému tvůrci osmiletý trest vězení. Díky kontaktům, které předtím získal za mřížemi, se mu ale podařilo uprchnout do německého exilu.
Neviditelná autorita
V centru snímku, jenž vznikal za dramatických okolností, v ilegalitě a díky spolupráci se zahraničím, stojí Ímán, jenž je po dvaceti letech věrné služby státu povýšen do funkce vyšetřujícího soudce. Nová pozice však silně naruší jeho morální integritu, protože má místo prošetřování případů pouze podepisovat rozsudky smrti. Rasúlof, který kritizuje trest smrti již v dramatu Není zla mezi námi z roku 2020, vyobrazuje morální rozklad postavy, která posílá na smrt nevinné. S tím, jak se Ímán vzdaluje sám sobě a svému morálnímu přesvědčení, odcizuje se i své rodině, v níž plní spíše jen formální funkci neviditelné autority. Postupně mizí i z příběhu a vrací se do něj semletý a proměněný až ke konci.
Není to návrat kajícníka, jakým je soudce Rezá v Baladě o bílé krávě tvůrčího dua Behtáš Sanáíhá a Marjam Moqaddam, který se snaží napravit justiční chybu a pomáhá vdově po omylem popraveném manželovi. Ímán v sobě místo pocitu viny nechá narůstat zlo a v thrillerovém závěru se projevuje jako skryté monstrum. Žánrový přesah narušuje koncept jinak civilního snímku, ale finální vybočení na hranici uvěřitelnosti má dobrý důvod. Rasúlof realitou vymknutou z kloubů zdůrazňuje nelidskost systému a představuje jednu z nejpůsobivějších manifestací moci státu, který dokáže zlomit pouto mezi rodičem a dítětem.
Ímán se ke své manželce a dcerám chová jako diktátor a rozhoduje o jejich životě a smrti. Už to není otec, ale zástupce revolučního soudu, a ony už nejsou lidé, ale cíle sloužící k naplňování potřeb systému. Můžeme se jen dohadovat, jaký by byl Ímán v jiné době, v níž by se nepopravovali nepohodlní odpůrci režimu. Možná by dál fungoval jako otec a manžel, který zodpovědně živí svou rodinu, ale povaha práce i jeho samého by zůstala skryta.
Odlidštěnost, formálnost a distance jsou charakteristické i pro systém, který Ímán symbolizuje. Čím více se stát odvrací od občanů, tím radikálnější jsou jeho mechanismy sloužící k udržení moci. Zesílená totalita však není znakem síly, ale naopak toho, že režim se chvěje v základech. Pro teokracii, která se odvolává na Boha, aby před lidmi stvrdila svou autoritu, to platí dvojnásob. Rasúlof říká, že režim v Íránské islámské republice je nestabilní a křehký, protože už desítky let brutálně perzekvuje obyvatelstvo a touto destruktivitou dává podnět k masovým protestům a vlastnímu svržení. Narušenost totality ukazuje závěr příběhu, situovaný do opuštěné vesnice s hliněnými polorozpadlými domky a modlitebnou. Je to obraz státu, který se proměnil v nepřehledný labyrint plný místností, průchodů a zákoutí, v nichž ztrácí své obyvatele a marně se nad mini snaží udržet kontrolu.
Rozklíženost opresivního systému se projevuje i v konfrontačních rozhovorech mezi dětmi a rodiči. Rozepře mezi dcerami a matkou či otcem lze vnímat jako obvyklý symptom dospívání a projev mezigeneračního střetu. Ímánovy dcery se pohybují v globálním světě sociálních sítí a odmítají rigidní realitu svých rodičů, zakořeněnou v tradicích lokální patriarchální kultury. Jenomže rozpor mezi rodiči a dětmi v Semínku posvátného fíkovníku nespočívá v propasti mezi starým a novým, ale v rozporu mezi totalitou a svobodou, propagandou a realitou. Rodina je symbolem státu, vězení i revoluce.
Zajímavým aspektem Rasúlofova snímku jsou média, která vytvářejí simulakra a zároveň je prolamují. Režim využívá média k propagandě, kterou omlouvá teror páchaný na občanech. Při masových protestech v Íránu roku 2022 však hrála významnou roli digitální média a sociální sítě, které podemlely oficiální propagandu. Účastníci protestu proti smrti Mahsy Amíní, kterou zatkla mravnostní policie za porušení povinnosti nosit hidžáb, si natáčeli na mobilní telefony střety s ozbrojenými složkami a pouštěli do světa necenzurované záznamy policejní brutality. Rasúlof, který říká, že díky digitálním technologiím je každý novinářem, nejdříve zamýšlel natočit hranou rekonstrukci těchto demonstrací, protože sám byl v době protestů ve vězení. Ale do příběhu o Ímánově rodině zařadil skutečná internetová videa, aby neoslabil jejich autenticitu a podpořil výpovědní hodnotu snímku.
Nositelem vzdoru jsou v Semínku posvátného fíkovníku ženy, feministický akcent však není přítomen, protože je to v době po hnutí #MeToo moderní, ani proto, že současná západní liberální společnost akcentuje otázky genderu a patriarchálního útlaku. Ženy v patriarchálním prostředí zkrátka představují opoziční sílu, znevýhodněnou část společnosti, která se bouří proti nespravedlnosti. Velmi komplexní postavou je v tomto ohledu Ímánova manželka, kterou ztvárnila íránská herečka Sohejlá Golestání, jež byla uvězněna za účast na protestech proti povinnému nošení hidžábu.
Nadžme se nejdříve profiluje jako loajální manželka služebníka režimu, ale postupně se přiklání na stranu dcer. Podnět ke vzpouře ale musel přijít od mladé generace, která neuznává staré a nefunkční modely ženství. Dcery odmítají poslouchat jen proto, aby byl doma klid a žily v sebeklamu spokojené rodiny. Jedinou možnou cestou je pro ně riskantní a přímá konfrontace se zdrojem útlaku.
Rasúlof není tak naivní, aby si myslel, že s novou generací nebo s novým vládcem přijde změna. Po smrti prezidenta Mohammada Mochbera, který letos zahynul při letecké havárii, do čela Íránu nastoupil reformní Masúd Pezeškján, který slibuje změnu. Nízká volební účast však podle režiséra vypovídá o tom, že lidé v žádnou změnu shora nevěří. Mohammad Rasúlof, Džafar Panahí a další tvůrci pokračují ve vlastní revoluci, která spočívá v přímé kritice režimu a necenzurované zprávě o realitě
Semínko posvátného fíkovníku (Dáne-je andžír-e moqadas), Írán, Francie, Německo 2024, režie a scénář: Mohammad Rasúlof, kamera: Púján Áqábábáí, střih: Andrew Bird, hudba: Kárzán Mahmúd, hrají: Mahsá Rostamí, Setáre Malekí, Njúšá Akší, Mísáq Záre, Sohejlá Golestáníad., 168 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 10. 10. 2024)