Matérie sladkých snů / Milé laskavosti
„Doufám, děti, že budete mít špatný vliv a vyvinete si špatné charaktery. Přeji si to z celého srdce,“ říká otcovská figura svým dětem ve Špičáku, jednom z raných filmů řeckého režiséra Jorgose Lanthimose. Špičák a nejnovější Lanthimosův projekt Milé laskavosti sice dělí téměř patnáct let, spojuje je ale téma útlaku, který se tváří jako vstřícnost. Milé laskavosti vlastně začínají tam, kde Špičák končí – na útěku. Tentokrát nikoli před tyranií, ale svobodou, zpátky do područí šílených bohů.
V Lanthimosových filmech se vždy něco zdá trochu „mimo“. Ve Špičáku matka tvrdí svým dětem, že rodí psy, v Humrovi se nezadaní lidé proměňují ve zvířata a v krátkometrážním snímku Nimic otce rodiny beze slov nahradí jeho dvojnice. Absurdno je vštípené do Lanthimosových fikčních světů natolik, že se po čase začne jevit jako přirozené. Realitu, která je často bizarním a nepochopitelným sledem náhodných událostí, obnažuje spolu s jejími nesmyslnými paradoxy. Včetně těch, které se týkají neschopnosti navázání skutečného kontaktu s druhým člověkem (čemuž se ostatně věnoval ve svém čtvrtém celovečerním filmu Alpy). A to navzdory tomu, že žijeme v hyperglobalizované společnosti.
Takzvaná řecká divná vlna, která na popsané absurditě staví a jejímž čelním představitelem byl právě Lanthimosspolu s Athinou Rachel Tsangari (Attenberg), se v Řecku zformovala v dozvuku globální ekonomické krize z let 2007–2008. Špičák zobrazoval život rodiny pod taktovkou despotického otce vytvářejícího alternativní realitu pro své nic netušící děti. Spolu s dalšími filmy se stal symptomem konce iluzí o stabilitě v demokratickém uspořádání a tržní ekonomice. Východiska téměř tříhodinových Milých laskavostí sahají ke stejným kořenům. Na rozdíl od ekonomického krachu, který připravil téměř deset milionů lidí o práci, Lanthimosův nejnovější snímek vznikl na pozadí krize liberální demokracie a návratu konzervativních hodnot.
Milé laskavosti stejně jako ostatní Lanthimosovy filmy staví na explicitních odkazech k řeckému literárnímu starověku. V jádru filmu se skrývají archetypální vzorce postav a základní lidské zkušenosti se strachem ze svobody. Co se stane, když se vzepřeme osudu? Kdo jej určuje? A jaká je naše role v rámci zdánlivě nezpochybnitelných společenských hodnot jako práce, rodina nebo náboženství, které mají zaručovat svobodu?
Film je rozdělen do tří povídek podle osy těchto společenských „pilířů“. Jejich názvy spojuje přítomnost tajemné postavy R.M.F. (význam zkratky je otevřený všem možným interpretacím od redemption, marriagea faith–vykoupení, manželství a víra–po random male figure–náhodná mužská postava). První díl Smrt R.M.F. sleduje příběh Roberta, kterého zaměstnává Raymond, šéf velké firmy a člověk, jenž se angažuje nejen v Robertově životě, ale i v životě jeho ženy Sarah. Pokračování s názvem R.M.F. létá si bere za své téma rozpadu manželství policisty Daniela a bioložky Liz, která byla nalezena poté, co její výprava ztroskotala na otevřeném oceánu. Závěrečná pasáž R.M.F. jí sendvič se k tématu kontroly vrací obrazem náboženské sexuální sekty, do které patří i Emily a Andrew pověření nalezením proroka vzkřísitele.
Prvním podnětem pro vznik Milých laskavostí, jejichž příprava započala už během natáčení Lanthimosova předchozího filmu Chudáčci, byl příběh Caliguly, takzvaného „šíleného“ římského císaře. Historické spisy z období vrcholu římského císařství popisují, jak Caligula nemilosrdně popravoval své nepřátele, ponižoval senátory, navazoval incestní vztahy se svými sestrami, a dokonce prohlásil sebe sama za „žijícího Boha“. „Kladl jsem si otázku, jak někdo může mít tolik moci nad ostatními lidmi,“ řekl Lanthimosna tiskové konferenci na festivalu v Cannes, kde měly Milé laskavosti letos v květnu premiéru.
Filmový triptych se věnuje mechanismům kontroly a řádu v rámci zmíněných hierarchických institucí. V nich každá postava odpovídá předepsanému archetypu, který také úzce navazuje na symboliku starořecké mytologie, a tudíž i antického dramatu, přenesené do současných kulis. Tuto rovinu ostatně podtrhává pastorální hudba s motivy sborového zpěvu typického pro antické divadlo. Složil ji – stejně jako hudbu k Chudáčkům – britský hudebník Jerskin Fendrix.
Ačkoli v jednotlivých částech opakovaně vystupují stejní herci a herečky v roli odlišných postav, nesou stejný archetyp vztažený k moci. Postavy Willema Dafoea přebíhají mezi variacemi na figuru otce, vládce, tyrana, šéfa či Boha, který představuje dogma v nejširším slova smyslu. Perseovský Jesse Plemons zase zosobňuje heroismus a zradu. Emma Stone se objevuje v gorgonských rolích „monstrózních“ vitálních žen, které jsou pro muže ohrožením.
Dynamika mezi postavami se napříč třemi díly nemění, ačkoli se objevuje v odlišných dějích. Každá epizoda odkrývá další neuralgické body vztahu k řádu. Zkoumá, jakou roli v participaci na systému hraje sociální identita, a hledá důvody lidského podvolení navzdory jeho často iracionálním nárokům.
Zde je patrná Lanthimosova záliba v hledání průniku mezi absurdnem a mondénností (například expresionistické záběry figur v kontrastu k civilním kulisám). V mizanscéně tento prvek ilustruje pomocí domestikovaných zvířat, která jsou do jisté míry referenčním bodem pojmu lidství a indikátorem proměny lidského vztahu k přírodě. Není proto náhodou, že Milé laskavosti rozvíjejí některé motivy Špičáku, v němž rodiče „cvičí a domestikují“ své děti jako domácí mazlíčky. Snímek tak hledá asociace pána a mazlíčka v přespřílišné identifikaci s prací, předepsaných manželských rolích nebo konceptu hříchu a čistoty v náboženství.
Příměry ke psům se objevují i v písni Brand New Bitch švédské zpěvačky COBRAH, která zní na konci filmu jako hymna osvobození a emancipace, jež ovšem končí nezdarem kvůli nečekanému trestu za ošizení „boží vůle“. Je tedy vůbec možné opustit dané systémy, pokud jsme byli celý život vychováváni a socializování k tomu, že jde o hlavní cíle a hodnoty? Ano, je, ale mnoho z nás si podobně jako domácí mazlíčci najde cestu zpátky.
Navzdory možné kritice, Lanthimos v Milých laskavostech nemoralizuje, ale vysvětluje. Takovou pozici navozuje už jiná píseň, která celý snímek otevírá – Sweet Dreams (Are Made of This) zpěvačky Annie Lennox. Její slova si notují s ambivalentním vyzněním Lanthimosova filmu.
„Sladké sny jsou stvořené z tohoto. / Kdo jsem, abych nesouhlasila? / Procestovala jsem svět a sedm moří. / Každý něco hledá. /Někteří z nich tě chtějí využít, / někteří z nich chtějí být využiti tebou, / někteří z nich tě chtějí zneužít, / někteří z nich chtějí být zneužiti.“
Práce, rodina a náboženství jsou svatou trojicí, kterou Milé laskavosti využívají jako sondu do nejhlubší lidské potřeby – vytvořit si stabilní a neměnný bod v moři prázdnoty a nesmyslu existence. Taková snaha je na jednu stranu pochopitelná. Je ale dobré vědět, kdo a z jakého důvodu nás utvrzuje v tom, že to, k čemu tíhneme, je správné.
Milé laskavosti. Kinds of Kindness, Irsko, Velká Británie, USA 2024, režie: Jorgos Lanthimos, scénář: Jorgos Lanthimos, Efthymis Filippou, kamera: Robbie Ryan, střih: Jorgos Mavropsaridis, hudba: Jerskin Fendrix, hrají: Emma Stone, Jesse Plemons, Willem Dafoe, Margaret Qualley, Hong Chau ad., 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR: 12. 9. 2024)