Než se najdeme, musíme se ztratit / Mosty
Švédský režisér s gruzínskými kořeny Levan Akin ve své letošní novince opět rozvíjí témata charakteristická pro jeho minulou tvorbu – mezilidské vztahy a postavení LGBT+ lidí v dnešním světě. Namísto univerzálního společenského poselství se ale v Mostech soustředí zejména na cestu k porozumění mezi několika lidmi pátrajícími uprostřed Istanbulu po smyslu života.
Levan Akin se tématu přijetí i stigmatizace LGBT+ osob věnoval již v předchozím oceňovaném dramatu Dokud se tančí. Sledoval mladého tanečníka Meraba, který si postupně uvědomuje, že ho přitahuje nový člen uměleckého souboru Irakli. Motivy, které Akin nahodil již při natáčení filmu z roku 2019, v Mostech rozpracovává do plnohodnotného vyprávění. Několik postav jeho nového projektu je dokonce inspirováno skutečnými lidmi, se kterými se setkal během příprav na natáčení. Ve snaze zprostředkovat co nejplastičtější příběh opřený o různorodé životní zkušenosti se scházel s tureckou transgender komunitou i pracovníky neziskových organizací zaměřených na queer lidi. Reálné životy se v příběhu proplétají s osudy fiktivních hrdinů v jedné melancholické mozaice.
„Zdá se, že do Istanbulu lidé jezdí zmizet,“ říká bývalá učitelka Lia. Sama se do metropole nepřijela ztratit. Právě naopak. Ve spletitých uličkách totiž pátrá po své neteři Tekle, kterou rodina pro její transgender identitu zavrhla. Dívčina matka si na smrtelné posteli přála, aby její sestra Teklu našla a přivezla z Istanbulu zpět do gruzínského Batumi. Lia se do tureckého města vydává v doprovodu mladíka Achima, který cestu vidí jako možnost uprchnout z despotického domova a v chaosu velkoměsta najít lepší budoucnost. Pátrání po Tekle se rychle stává pouhým narativním nástrojem, skutečná cesta totiž není fyzickým putováním z Gruzie do Istanbulu ani blouděním v jeho rušných ulicích. Rovněž titulní most není pouze přechodem mezi oběma státy, ale především prostředkem překonání vzájemného nepochopení mezi jednotlivými postavami.
Město jako průvodce
Pečlivá příprava tvůrce se promítá zejména do vyprávění, které se prolíná s putováním Lii a Achima. Jde o příběh transgender ženy Evrim, jejíž propojení s hlavní narativní linkou je zprvu záměrně nejasné. Tři protagonisté tvoří nesourodý tandem akcentující další z charakteristických prvků Akinovy tvorby. V propojení tří hrdinů se kromě různých životních zkušeností zároveň setkávají odlišné pohledy na svět – na společenské hodnoty, tradice i to, na čem vlastně záleží. Lia (Mzia Arabuli) je distingovanou dámou, která při pohledu na dívku v krátké sukni hovoří o ztracené kultivovanosti a teskní po větší důstojnosti Gruzínek.
Přestože ve filmu reprezentuje tradiční hodnoty odcházející generace, i ona v sobě nese jistou rebelii – až už ve skutečnosti, že se vydává pátrat po zavržené neteři, nebo v tom, že žije sama, bez manžela a dětí. Zpočátku vystupuje jako relativně pasivní protagonistka, které teprve anonymita velkoměsta umožňuje vystoupit z dlouholeté role, chvíli se bavit, tančit, a dokonce flirtovat. Mladý Achim sice věkem spadá mezi příslušníky dravé generace, sevřená domácnost vedená autoritativním bratrem v Gruzii mu ale neumožňuje nijak se projevit. Do Istanbulu utíká pro touhu splynout s davem a objevit, co mu svět nabízí. Evrim pak reprezentuje vše nové, co v patriarchálním systému dodnes stěží bojuje o své právoplatné místo. Více než společenskému stigmatu čelí zkostnatělé byrokracii, která stojí mezi ní a právem na uznání její existence.
Samotný Istanbul, jedno z největších měst světa, v ději zastává klíčovou a v podstatě personifikovanou roli. Akin ho prezentuje jako obrovské a živé místo plné lidí, rozdílných kultur a toulavých koček. Obrovská populace a anonymita z ní plynoucí není izolující ani stísněná jako v případu Tokia v romantickém dramatu Ztraceno v překladu Sofie Coppoly, ale naopak osvobozující. Protagonisté Mostů postupně zjišťují, že právě v cizině mohou nalézt mnohem bezpečnější prostor než v místech, která nazývají domovem. Istanbul je na plátně jako místo setkávání různých hodnot mnohem přívětivější než vlastní rodiny a rodné komunity.
Střet rozdílných hodnot se propisuje prakticky do celého děje, čímž Akin upouští od zbytečné doslovnosti Dokud se tančí. V něm rigidita a nuceně asexuální prostředí tradičních gruzínských tanců soupeřily s životností mládí a nově objevené sexuality, aby v samotném závěru film vyvrcholil v moderní interpretaci gruzínských tanečních tradic. V Mostech je generační nepochopení mnohem nuancovanější i proto, že postavy z několika míst, společenských pozadí i genderů dostávají stejnou míru pozornosti. Přílišné soustředění na mladou skupinu přátel vedlo v Akinově předchozím dramatu ke zbytečně přímočarému vnímání postav.
V Mostech má každý svůj unikátní postoj pramenící z logického základu životních zkušeností. Akinovi se navíc podařilo vyobrazit jejich pocity jako podstatně ambivalentnější – už nesledujeme příběh, ve kterém proti sobě stojí černobílí hrdinové, ale chybující lidé s realistickými osudy.
Méně slov, více pochopení
Znatelnější empatie v Akinově přístupu se promítá i do snímání filmových aktérů. Kameramanka Lisabi Fridell sleduje postavy téměř dokumentárně, nechává je odehrát scénu, ale setrvává na nich ještě dlouho po jejím konci. S odklonem vyčkává až do okamžiku, kdy se odhodí masky a projeví skutečné potlačované emoce – teprve z jemných náznaků se dozvídáme, co postavy na plátně skutečně cítí.
Formálně místy rozpačitým prvkem Akinových filmů jsou snové pasáže, které se objevily už v jeho adaptaci fantasy hororu Kruh z roku 2015 o skupině školaček, které v sobě objeví nadpřirozené schopnosti. V režisérově tvorbě zpravidla verbalizují několikrát jasně naznačená přání protagonistů nebo fungují jako zbytečně násilný prostředek probuzení emocí v divácích. V Mostech je tento prvek zakomponován zatím nejradikálnějším způsobem, a to v dobrém i špatném slova smyslu.
Skutečně výrazný aspekt interpretace Mostů – mezilidské (ne)porozumění, ať už jazykové (ani jeden z dvojice ústředních cestovatelů nemluví dobře turecky) či metaforické – se paradoxně projevuje teprve s uvedením filmu v zahraničí. V úvodu snímku se na plátně objevuje informace, že „gruzínština a turečtina jsou rodově neutrální jazyky, nerozlišují gramatický rod“. Český jazyk ale rodovým jazykem je, což přirozeně odrážejí i titulky filmu. Lie tak český překlad vkládá od počátku do úst sentiment, o kterém divák vlastně netuší, zda ho cítí.
V jedné z prvních scén filmu řekne o své neteři „říká si Tekla“, což napovídá, že se s její tranzicí ještě zcela nevyrovnala, nebo pro ni přinejmenším nemá jednoznačné pochopení. To potvrzuje i skutečnost, že po setkání s transgender komunitou v Istanbulu Lia na adresu ztracené příbuzné poznamená: „Tak takový život si vybrala.“ Pochopit povahu jejich komplexního vztahu je zpočátku záměrně prakticky nemožné. O neteři přesto v podání českých titulků mluví výhradně v ženském rodě, což již od začátku filmu naznačuje smíření s její identitou. Velká část snímku ale následně napovídá, že Liu čeká k pochopení ještě dlouhá cesta.
Režisér a scenárista Levan Akin uvádí jako velkou inspiraci díla italského neorealismu, tvůrce jako Federica Felliniho, Piera Paola Pasoliniho a zejména snímek Láska a anarchie Liny Wertmüller. Palčivý realismus jeho filmu v sobě odráží i situaci queer komunit v Gruzii. Akinovu tvorbu dle jeho slov výrazně formovaly události z roku 2013, během nichž několik desítek účastníků gruzínského pochodu proti homofobii brutálně napadl dav tisíce protestujících. I proto se sem roku 2016 vydal, aby v Tbilisi natočil film o lásce mezi dvěma muži ve striktně maskulinním prostředí. Drama vyvolalo pozitivní ohlasy v Cannes a v Gruzii se na promítání vyprodávaly sály. Snímek ovšem také vzbudil protesty a pravoslavná církev ho odsoudila jako „urážku tradičních gruzínských hodnot“. Dokud se tančí se tehdy v gruzínských kinech promítalo jen tři dny. A premiéra letošní novinky Mosty zatím v zemi zmítané politickými i společenskými střety ani stanovená není.
Passage, Švédsko, Dánsko, Francie, Turecko, Gruzie 2024, režie a scénář: Levan Akin, kamera: Lisabi Fridell, střih: Levan Akin, Emma Lagrelius, hrají: Mzia Arabuli, Lucas Kankava, Deniz Dumanli, Levan Bochoroshvili ad., 105 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR: 9. 1. 2025)