Poslední dějství / Maria
Maria, nebo La Callas? Tuto otázku světoznámá americko-řecká operní zpěvačka Maria Callas slyšela během svého života opakovaně. S břemenem její legendy se snaží popasovati chilský režisér Pablo Larraín v nejnovějším životopisném snímku Maria. Volnou trilogii věnovanou výrazným ženám 20. století tvůrce zakončuje po Jackie a Spencer halucinogenním ponorem do posledních sedmi dnů „La Diviny“.
Píše se rok 1977 a z pařížského bytu na adrese Georges Mendel avenue 36 se ozývají první slova árie Casta Diva z opery Norma italského skladatele Vincenza Belliniho. Třiapadesátiletá Maria Callas, která je v dočasném pěveckém důchodu, se snaží znovu najít svůj ztracený hlas. Autoimunitní nemoc a vidiny, které si navozuje léky, ji ale v předsevzetí brání. Pod dohledem sluhy Ferruccia a služebné Bruny se Maria vydává na pomyslnou pouť do své minulosti, kterou jí provází mladý novinář Mandrax.
Larraín si v Marii dovoluje v práci s reálným předobrazem fabulovat podobně jako ve svých předchozích snímcích. Všechny filmy trilogie se zaměřují na zákulisní, privátní sféru svých hrdinek, vnímané z podstaty svých pozic spíše jako mediální konstrukty. Filmový portrét bývalé první dámy a manželky amerického prezidenta Johna F. Kennedyho Jackie (2016) se odehrává v období atentátu na něj v roce 1963. Film, který zažehl Larraínův zájem o slavné ženy spoutané svým společenským statusem, je nejenom půvabně nejednoznačným a citlivým zachycením jedné z největších amerických ikon šedesátých let. V Jackie se nesnaží zavděčit faktografickému výkladu. S mírnými fiktivními odbočkami přesahuje do úvah týkajících se efemérnosti bytí, role historie a potřeby po sobě něco zanechat.
Spencer (2021) po prvním uvedení na festivalu v Benátkách pobouřila tu část kritické obce, která nebyla s to se smířit s tím, že Larraínův zásah do závěru života princezny Diany se až příliš odchyloval od reality. Namísto faktografického přístupu režisér na pozadí okolností volně spojených s Dianiným životem zachytil postupný osobnostní rozklad vlivem tísně a pocitu nesvobody. Ve finále poskytl své hrdince vykoupení, kterého se jí ve skutečnosti nedostalo.
Oba jeho předcházející biografické snímky je proto možné neformálně nazvat filmovými fanfikcemi. Spojuje je výstřední forma kladoucí důraz na estetiku evokující hrdinky a lásky plná nekritičnost vůči nim. Tu ale ospravedlňuje práce s fakty a často nelineární, poetické vyprávění. Maria, která údajně vznikla díky Larraínově dlouhodobé lásce k opeře, tyto principy opakuje. V pronikavosti jí ale brání to, že režisérův bizarní rukopis tu zůstává v sevření požadavků přístupného životopisného filmu. Málo známé poslední dny Callas jsou zploštěny na úroveň pastiše padlé hvězdy Normy Desmond ze Sunset Boulevard, který spíše replikuje již zavedený mediální obraz operní divy, než aby se pokoušel vytvořit nový a komplexnější.
Opera, nebo smrt!
Hlavní pozornost film věnuje touze umělkyně na sklonku života se vrátit k pěvecké kariéře. Což je ostatně časový rámec, se kterým pracuje i režisér a blízký přítel pěvkyně Franco Zeffirelli ve snímku Nesmrtelná Callasová, který se věnoval její účasti na filmovém zpracování Bizetovy opery Carmen. V Larraínové Marii hrdinka spíše zůstává schovaná v přítmí svého prostorného bytu. Mimo jiné se musí vypořádat se stárnutím, zhoršujícím se zdravotním stavem a strachem z veřejného odsouzení. Fátum filmové Callas ale spočívá v tom, že nikdy neměla čas se věnovat ničemu jinému než opeře, a tudíž ztráta hlasu a nemožnost vystupování pro ni znamená nezvratný zánik. Chvíle mezi pátráním po dávné „La Callas“ si krátí vydíráním svého služebnictva, bloumáním po Paříži, neúspěšným veřejným adorováním nebo tím, že převypravuje neexistujícímu novináři svůj životní příběh a v divokých halucinacích ji navštěvují skupiny lidí, které odehrávají scény z jejích milovaných oper.
Larraín během tiskové konference v newyorském Lincoln Centre zmínil, že srdcem Marii je obraz pěvkyně, která se na sklonku života stala jednou z tragických hrdinek ze svých oper. Snaha udělat z Callas Pucciniho temperamentní Floriu Toscu bojující za svého milého nebo Donizettiho nespravedlivě odsouzenou královnu Annu Boleyn se ale v kontextu života celebrity léta ostrakizované bulvárními médii zdá jako slepá ulička vedoucí ke zbytečným klišé. Co v Jackie a Spencer působilo jako obratná reinterpretace osudů titulních hrdinek, se v případě Marii stává tendenčním znetvořováním jejího charakteru. Příkladem může být ilustrování domnělého temperamentu, kvůli kterému opakovaně říká lokajovi Ferrucciovi, že ho nenávidí. Platí to i pro médii dlouho omílané tvrzení, že jí její pozdější partner Aristoteles Onassis zakazoval vystupovat.
Film jednostranně tlačí na obraz Callas jako mnohem emancipovanější osobnosti, než jak se ve skutečnosti prezentovala svými konzervativními názory na roli ženy v rodině. Ve snímku se naopak objevuje částečně vyfabulovaná vedlejší linka, která propojuje Jackie a Mariu a má sloužit jako analogie mezi osudy Marii a Johna F. Kennedyho jako „vězňů zavřených ve zlaté kleci“. Tragédie obsažená ve vědomí blízké smrti Kennedyho však nesplňuje svůj záměr. Fiktivní asociace obou hrdinů působí nemístně, melodramaticky. Vzbuzuje také otázku, proč právě pozdější Onassisova žena Jackie není tím, kdo je s Marií, která s Onassisem zůstávala do posledních let jeho života v blízkém vztahu, propojen v této sugestivní smyšlence.
Je na škodu, že film nekritická a často neověřená tvrzení nekonfrontuje. Zvlášť, když kolem Marii Callas koluje nespočet legend týkajících se například jejího nejasného počínání během nacistické okupace nebo osudu jejího dědictví. Režisér přitom pracuje s motivy, které mají plnit roli indikátorů možného subjektivního hlediska divy. Linie oddělující realitu od fikce je ale zdůrazněná až moc okatě.
Žurnalistické líčení, jež ostatně se stejným záměrem efektivně používá Jackie, je hned v úvodu snímku dáno do spojitosti s duševním zdravím Callas. Postava mladého novináře tak plní funkci až moc jednoduchého vypravěčského prostředku, pomocí něhož se filmová Callas vztahuje k minulosti a má příležitost pronášet věty jako „moje tělo vědělo, že jsem tygřice“, „štěstí nikdy nestálo za dobrou melodií“ nebo „jsme Řekové, smrt je náš společný průvodce“. Vede s ním dlouhé nemotivované rozhovory objasňující okolnosti jejího dosavadního života. Ten je ale v úvodních pěti minutách shrnut několika záběry – mimo jiné Callas zpívající árii Ave Maria z Verdiho Otella –, které odkazují na existující popkulturní obrazy Callas.
Její představitelka Angelina Jolie je schopná se jim připodobnit. Přesto tam, kde se snaží vyzařovat chladnost odměřené hvězdy, zůstává její projev monotónní. Naopak v emočně vypjatějších scénách, například těch reflektujících úzkostlivost opuštěného člověka nebo při áriích, se její herecký projev (který vychází z mixu zpěvu Jolie a Callas) přespříliš přiklání k přehrávání. Je nasnadě melodramatičnost a polopatičnost ospravedlnit tím, že Maria je v podstatě filmovou operou a její protagonistka tragickou hrdinkou. Snímek je ale v mnoha aspektech své formy až moc umírněný a schematický na to, aby tuto úlohu úspěšně naplnil.
Kde je Maria?
Larraín jde nejsnadnější možnou cestou, i co se týče práce s kamerou. Spolupracoval s americkým kameramanem Edwardem Lachmanem, který snímal už jeho černou komedii Hrabě a v minulosti se podílel na četných dílech americké nezávislé kinematografie (včetně několika spoluprací s Toddem Haynesem či Toddem Solondzem). V Marii nabízí přehlídku obrazů umělkyně, která nikdy nesestupuje z pódia. Jednotlivé záběry odehrávající se v přítomnosti, které jsou točené na 35mm materiál, dávají na odiv grandiozitu prostorů, v nichž se filmová Maria nachází. Barevná paleta hnědé, žluté a zelené dodává filmu auru sedmdesátých let. Kamera zde není nikdy moc blízko protagonistce, a klade tak důraz na pocit její ztracenosti a izolovanosti. Snímek komponuje tyto záběry s obrazem natočeným na černobílý materiál, který se vztahuje k minulosti. Vedle toho Super16 a Super8 film boří hranici mezi divákem a nedotknutelnou Callas a archivní záznamy doplňující výpravně precizní inscenované pasáže operních vystoupení mají stírat hranu mezi fikcí a skutečností.
V Jackie a Spencer dokázal režisér organicky přecházet mezi těmito dvěma polohami, citlivě domýšlet nejasné a rozporuplné epizody z neprůstřelných životů „velikých dam“ a udržet si přitom stylovou suverénnost. Maria nabízí nespočet krásných, opulentních obrazů, které se zdají povědomé. O tom, kým mohla být ve skutečnosti Maria, když nebyla La Callas, ale neříká nic převratného.
Maria. Itálie, Německo, USA 2024, režie: Pablo Larraín, scénář: Steven Knight, kamera: Edward Lachman, střih: Sofía Subercaseaux, hrají: Angelina Jolie, Pierfrancesco Favino, Alba Rohrwacher, Haluk Bilginer, Kodi Smit-McPhee ad., 124 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 9. 1. 2024)