Jaké filmy neminout ve Varech?
Některé filmy se na festivalech prodávají samy. Drobná nehoda Džafara Panahího coby letošní vítěz Zlaté palmy z Cannes? Must-see! Restaurovaný Barry Lyndon, ideálně ve středu dopoledne ve Velkém sále hotelu Thermal? Cinefilní laskomina. Výběr z méně nablyštěných filmů ale bývá složitější. Inspirovat se můžete touto pěticí tipů z aktuálního programu karlovarského filmového festivalu napříč soutěžními i nesoutěžními sekcemi.
Co všechna ta zeleň? (r. Nikola Ležaić, Srbsko, Chorvatsko, Bulharsko, 2025)
Vedlejší soutěž Proxima nabízí vícero lákadel, namátkou obrazově uhrančivou Anatomii koní, zřídka vídaný výlet do Arménie ve filmu Tak pravil vítr, v krátké době druhý snímek Vojtěcha Strakatého s názvem Na druhé straně léta. Obzvlášť zvědavý jsem ale na balkánské drama Co všechna ta zeleň? o kariérně nespokojeném reklamním filmařovi, který spolu s širší rodinou putuje na dalmatský venkov pohřbít babičku.
Anoncovaná autobiografičnost pomůže objasnit, co režisér Nikola Ležaić dělal dlouhých patnáct let od své celovečerní prvotiny Tilva Roš (2010): živil se natáčením videoklipů a reklam, kterých prý má na kontě víc než dvě stovky. Právě Ležaićův debut a jeho úspěch by ale neměl zapadnout – film o srbských skejťácích tehdy sbíral na festivalech ceny, hrál se i v prestižním Locarnu a byl nominován na Evropskou filmovou cenu. Když k tomu přičtu, že Ležaić dle vlastních slov vyznává stylovou askezi a inspiruje se vedle českých komedií také Abbásem Kiarostamím, zajímá mě jeho návrat opravdu hodně.
domodra (r. Lilith Kraxner a Milena Czernovsky, Rakousko, 2024)
Beatrix patřila mezi nejlepší filmy roku 2021. Málokdo dnes totiž dokázal aktualizovat estetická a tematická východiska slavné režisérky Chantal Akerman, jako se to s tímto filmem povedlo dvojici rakouských autorek Kraxner & Czernovsky. Ženská samota, nepřítomné zírání do zrcadla, opilé čurání do vany během čištění zubů, lesbické pnutí a nečekané přechody v excentrickou komiku – v Beatrix bylo všechno. Novinka hipstersky nazvaná domodra slibuje podobně neotřelou a lehce provokující studii feminní tělesnosti. Najdete ji v sekci Imagina, a přestože by si zasloužila aspoň jednu projekci v Drahomíře nebo Času, budete si na ni muset vyšlápnout do Husovky. Ty snově namodralé obrazy znuděně depkoidní každodennosti za to ale budou stát.
Letní škola, 2001 (r. Dužan Duong, Česko, Slovensko, 2025)
„První český viet-film“, jak Letní školu, 2001 anoncuje trailer, se sice nevešel ani do jedné z karlovarských soutěží, vaší pozornosti by však uniknout neměl. Dužan Duong je vedle animátorky Diany Cam Van Nguyen předním filmařským hlasem mladé vietnamské generace. Vztahy mezi tradičněji uvažujícími rodiči, jež sem přišli z Vietnamu, a jejich potomky vyrůstajícími v Česku reflektoval už v krátkometrážním Bo Hai (2017). Letní škola, 2001 přenáší toto téma do celovečerní stopáže a rozhodně se přitom netváří jako typické sociální drama ze života menšin. Působí dravě, mladistvě a zjevně chce zaujmout vtipnými hláškami i serióznějšími podtóny. A ačkoli míval Duong image rebelského samorosta, který po půl roce odešel z FAMU, jeho debut produkovala vyhlášená tuzemská společnost nutprodukce.
Sirat (r. Oliver Laxe, Španělsko, Francie 2025)
Poušť bývá ve filmech hraničním, někdy až metafyzickým místem, které nejen že testuje tělesnou odolnost protagonistů, ale také je zavádí za hranice skutečného a představitelného. Tímto směrem se vydává také Sirat, jejž po jeho premiéře v Cannes obestírá pověst výjimečného audiovizuálního zážitku. Režisér Oliver Laxe se s ním po dřívější účasti v Týdnu kritiky (Mimózy, 2016) a sekci Un certain regard (Až přijde oheň, 2019) konečně dopracoval mezi canneskou smetánku Hlavní soutěže a dosáhl nakonec na Cenu poroty. Už Laxeho předchozí, produkčně skromnější filmy nabízely omamné smyslové atrakce. Sirat, zasazený do prostředí pouštních rejvů, je bude ještě znásobovat. Nemalou zásluhu na tom jistě mají režisérův stálý spolupracovník, výborný kameraman a filmař Mauro Herce, a hudebník Kangding Ray, zodpovědný za ty nejhypnotičtější beaty, jaké jsou dnes k slyšení.
Z lásky (r. Nathan Ambrosioni, 2025)
Letošní Hlavní soutěž vzbuzuje nemalá očekávání. S čím přijede dříve oslavovaný, dnes poněkud pozapomenutý Bence Fliegauf? Jak do výběru zapadne hvězdně obsazené americké drama Od základu (Josh O’Connor v hlavní roli), jež mělo světovou premiéru v Sundance? Obstojí český Sbormistr? Osobně mě takto v předstihu nejvíc upoutal nenápadně vyhlížející francouzský snímek Z lásky o náhradním rodičovství. Stojí za ním totiž teprve pětadvacetiletý Nathan Ambrosioni, pro nějž je to jeho třetí (!) celovečerní film. Ten první režíroval už v osmnácti a obsadil do něj známou Noémie Merlant. V jeho novince pak účinkují jiné frankofonní hvězdy s mezinárodními zářezy, Monia Chokri nebo Camille Cottin. Pokud Z lásky, jak slibuje anotace, skutečně nabídne „minimalistické, a přitom hluboce empatické vyprávění“, může se stát překvapivým favoritem soutěže.